Aktuální článek
David Bowie: Život a smrt jako umělecké dílo

David Bowie: Život a smrt jako umělecké dílo

  • Berlín – Schöneberg, rok 1976. Majitelka činžovního domu na Hauptstrasse 155, Rosa Morathová, má starosti. Jeden z jejích nájemníků, jistý advokát, se trošku zbláznil. Ze svého sedmipokojového bytu vytvořil komunu a všechny stěny natřel načerno. Na ulicích demonstrují levičáci, které nevzali do parlamentu a které, podle majitelky domu, podporují „komouši z Východu“. A teď to vypadá, že se usadí i v jejím domě. A tak se Rosa rozhodne problémového nájemníka vyhodit. Zazvoní u jeho dveří, sečte mu všechny jeho prohřešky takovým způsobem, že se ten ze svého černě vymalovaného bytu okamžitě vystěhuje. Rosa tedy hledá nového. Zatímco přemýšlí, jak byt zrekonstruovat a za co, zjeví se žena, která jí navzdory všemu očekávání slíbí, že by si zájemce, jistý britský umělec, zrenovoval byt na vlastní náklady, a zda je jí to takto vhod. Majitelka domu je nadšena.

Nový nájemník se přistěhuje na podzim. Není to nikdo jiný než David Bowie. Na jednu stranu excentrická rocková hvězda se závažnou drogovou závislostí, na druhou stranu trošku měšťák, který má rád stěny natřené nabílo. Bowie nepřichází sám, spolu s ním se do bytu stěhuje i další divoch a jeho nejlepší kamarád Iggy Pop. Poté, co se zjistí, že Bowiemu neustále vyžírá ledničku, se přesunuje do samostatného domku ve dvoře spolu s kytarou a několika kočkami. Sousedy tam Iggymu dělají turečtí přistěhovalci ve vedlejším dvoře v zahradním domku.

Vesmírná odyssea

David Robert Haywood Jones se narodil 8. ledna 1947 na předměstí Londýna v Brixtonu do obyčejné a ne příliš bohaté rodiny. Jeho dětství bylo poznamenáno jistým chladem obou rodičů, vyrostl z něj tichý a stydlivý chlapec. Ve třinácti letech se začal učit hrát na saxofon a zajímat se i díky svému staršímu nevlastnímu bratru Terrymu aktivně o hudbu. V šedesátých letech už hrál v několika kapelách a také se věnoval filmu, herectví a pantomimě. Velmi se také zajímal o buddhismus.

V roce 1967 natáčí po několika neúspěšných singlech své první album. Pojmenuje ho po sobě, přesněji řečeno po uměleckém pseudonymu, kdy si své nové příjmení vypůjčil od světoznámého výrobce nožů. Deska David Bowie propadla. Nezaslouženě, její zvuk zněl jako písničky od Kinks smíchané s naivní psychedelií Syda Barreta. O dva roky později si dá Bowie LSD a jde do kina na Kubrickovu 2001: Vesmírnou odysseu. Tento přelomový zážitek zpracoval do písně „Space Oddity“, a pohotová gramofonová firma vydala tento vesmírný singl čtyři dny před startem první lidské kosmické posádky na Měsíc. První lidé dobývají Měsíc a David Bowie hlásá prostřednictvím rádia po celé zeměkouli své evangelium o majoru Tomovi. Drobný chlapík s akustickou kytarou přehozenou přes úzká ramínka ovládne jednou jedinou, obyčejnou a zároveň tklivou melodií lidská srdce. Pro něj znamenal jeho první hit malý krok kupředu, pro svět populární hudby se však „Space Oddity“ stává milníkem. Stejnojmenná deska má posléze velký úspěch jak v Británii, tak i v USA.

Na obalu další desky Hunky Dory pózuje jako transsexuál a zahajuje tím v podstatě éru glam rocku. Obléká se do ženských šatů a jeho androgynní zjev i chování se stávají žhavým trendem té doby. Homosexualita i bisexualita už nejsou tabu, a tak Bowie koketuje i s touto podobou lásky. Už delší čas kouří hašiš, nyní se však jeho nejoblíbenější drogou stává kokain. V Bowieho hudbě té doby se zračí velký obdiv k Lou Reedovi aVelvet Underground. Písničku „Queen Bitch“ mohl zrovna tak dobře napsat Reed.

Je rok 1976 a David Bowie se živí již dlouhou dobu pouze feferonkami, mlékem a obrovským množstvím kokainu. 

Ziggy played guitar

S konceptuálním albem The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars z roku 1972, pojednávajícím o rockové hvězdě, jež se stane mimozemšťanem, dovádí Bowie glam rock k jeho definitivnímu vrcholu. Kapelu přejmenuje na Ziggy and the Spiders a poprvé vyprodává stadióny. A své tělo plní dalšími a dalšími dávkami stále tvrdších drog. Občas už nedokáže rozlišovat mezi vlastní a Ziggyho identitou, dokonce to chvíli vypadá, že vážně trpí schizofrenií, a je tak excentrický a šílený, že mýtus kolem něj stále roste.

Po platinovém Ziggym vydává v rychlém sledu další dvě alba a stává se idolem teenagerů. A když už všichni po jeho vzoru nosí boty na platformě a make-up, prohlásí na pódiu před fanoušky, že glam rock umírá právě teď spolu se Ziggym, jehož image právě v tu chvíli definitivně opustil.

Americká jízda

V roce 1975 se konečně Bowie dočká vytouženého celosvětového úspěchu, kdy se dostane do čela amerických hitparád. A to se singlem Fame, předznamenávajícím vydání desky Young Americans. Krátce před tím, na konci roku 1974, má Bowie nečekanou návštěvu: John Lennon a Paul McCartney, oba zrovna na LSD, si přijíždějí prohlédnout jeho nový byt v New Yorku a poslechnout si Davidovu cover verzi písně „Across the Universe“. Bowie je až po krk napěchovaný koksem a svým zmateným a nevypočitatelným chováním způsobí oběma bývalým členům Beatles hororový trip první kategorie. Lennon se později nechal slyšet, že nikdy v životě nepotkal člověka, který by konzumoval kokain v takovém měřítku jako právě Bowie. Bezuzdná konzumace drog má samozřejmě i své následky. Bowie se stále více kloní k okultismu, například k britskému mágovi Aleisteru Crowleym, a koketuje i s obskurní černou magií nacistického Německa. Vydává sice další úspěšné album Station to Station (1976), ale stále hlouběji se propadá do bahna toxického stihomamu, fašistické ezoteriky a obdivu pro vše německé. Tehdy také doporučil Britům, aby si našli „fašistického vůdce“ a Adolfa Hitlera označil dokonce za první popovou hvězdu historie. Kromě jiného měl i strach z toho, že si na něj Jimmy Page, kytarista skupiny Led Zeppelin, najal čarodějnice, jež mu mají ukrást sperma. Je rok 1976 a David Bowie se živí již dlouhou dobu pouze feferonkami, mlékem a obrovským množstvím kokainu. Z Bowieho se rychle stává ultraparanoidní a halucinující megaloman. Má pocit, že to, co říká, neříká vlastně on, ale že za něj mluví někdo jiný.

Stylizuje se do podoby „Thin White Duke“, jednoho z mnoha svých alter eg, Hubeného bílého vévody, divokého charakteru inspirovaného zčásti Dorianem Grayem a fantaskním výsledkem tajných experimentů na vytvoření superárijské rasy. Pohyboval se v začarovaném kruhu obrovské slávy, konzumace drog a dlouhých období bez paměti. V té době byl ženatý s modelkou a herečkou Angie, s níž měl malého syna. Začínal však ztrácet kontrolu sám nad sebou, a tak se rozhodl ještě včas z toho šíleného kolotoče vystoupit a odjet nejprve do Švýcarska a pak do Berlína, jenž měl a stále má pověst lehce dekadentního města s pozitivním přístupem k umělcům a podobným volnomyšlenkářským existencím. Na cestu s sebou bere Iggyho Popa, svého velkého kamaráda a drogového kumpána s tím, že prostě musí na chvíli vypadnout. V Americe byly i takové časy, kdy Bowie Iggymu na kliniku, kde se zbavoval závislosti, pašoval heroin.


Inkognito v Berlíně

Píše se podzim 1976 a Bowie ve vleku s Iggy Popem přijíždějí do Berlína, kde si

kromě jiného chtějí zařídit pěkné feťácké doupě. Po prvním roce této anabáze je ale Bowie na úplném konci svých psychických i fyzických sil, jenž je ještě prohlubován prostředím tehdy dosti depresivního a temného města, a tak se rozhoduje pro svou první abstinenci. A snaží se od drog držet dál i Iggyho.

Rodina Morathových držela své dva prominentní nájemníky v tajnosti, nejen kvůli nepříjemné publicitě, ale i proto, aby jim dům neobléhaly davy zamilovaných a hysterických fanynek. Kromě jednoho zaměstnance o identitě těchto slavných mužů nikdo nevěděl. Ani když se jednou v té době asi šestnáctiletá dcera majitelky domu prořekla ve škole o tom, že u nich v domě bydlí dvě rockové hvězdy, nenastal žádný poprask. Pro spolužáky to byla tak absurdní představa, že se jí vysmáli se slovy: „No jasně, u nás zase bydlí Elvis Presley!“

S Iggy Popem tam našli mnoho přátel a spřízněných duší, s nimiž trávili čas. Muzikanti ze skupin jako Kraftwerk, Tangerine Dream a dalších, malíři, designéři, mnoho žen a také vyhlášená berlínská gay scéna. Kromě nahrávání desek večírky a diskotéky. Gay klub Druhý břeh sídlil hned naproti jejich domu přes ulici. Tu a tam za ním přijela jeho manželka se synem, ale Bowie raději trávil čas s Iggym než s nimi. Dokonce ho v Německu doprovázel na koncertech na klávesy – samozřejmě tajně a ve skrytu za pódiem, aby mu neukradl show. Bowie se rád ve dne a hlavně v noci potuloval Berlínem.
V Berlíně zůstal do roku 1978 a kromě toho, že si zahrál ve filmu Davida Hemmingse Just a Gigolo hlavní roli (mimochodem to byl poslední film, v němž se objevila Marlene Dietrichová), natočil během této doby tři skvělá a velmi avantgardní alba, takzvanou berlínskou trilogii: Low, Heroes a Lodger. O Berlíně prohlásil Bowie v jednom interview: „Berlín má zvláštní schopnost, že začneš psát jenom o důležitých věcech. To ostatní jde prostě stranou… a nakonec z toho vznikne album jako Low.“

Do Berlína se po letech ještě vrátil singlem Where Are We Now? jako reminiscencí na svůj dvouletý pobyt v tomto městě. Vyšel na zpěvákovy 66. narozeniny, 8. ledna 2013. Song zní téměř jako stesk po místech a době, kdy v Berlíně žil. Zpívá o Postupimském náměstí, kde ve studiu Hansa nahrál kromě jiného i legendární Heroes, nebo o Norimberské ulici, kam pravidelně docházel na diskotéku do klubu Dschungel, poslouchal experimentální hudbu a popíjel svou oblíbenou vodku. Už nevypadal jako Ziggy Stardust, spíš jako obyčejný chlápek, který přes den pracuje někde v okolí v montérkách. Nikdo ho nepoznával, chodil velmi nenápadně oblečený a měl bradku. „Bylo to skvělé. Mohl jsem tam vést úplně obyčejný život, zůstat v anonymitě a dělat si, co jsem chtěl.“ 

Zpátky v Americe aneb život bez drog

V roce 1979 se Bowie vrací zpět do New Yorku a začíná zcela nový život. Manželka Angie od něj a syna uteče a při rozvodu je šestiletý Duncan Jones svěřen výhradně do jeho péče. Bowie dává sbohem drogám, i kvůli němu. Uvědomuje si, že za něj i za svůj život nese zodpovědnost a že dítě nemůže vyrůstat jen s chůvou. Stává se z něj „svobodný otec“.

Do osmdesátých let vklouzne hudebně inspirován novou vlnou v singlu Ashes to Ashes, v němž přiznává, že „Space Oddity“ byla vlastně óda na heroin, respektive její text může být a je interpretován i takto. Sám se ještě občas vrací ke kokainu, ale to mu nezabraňuje v tom, aby v roce 1983 vydal veleúspěšný singl Let’s Dance, jež se stává jedním z jeho největších hitů vůbec. V tom roce se stává písnička i stejnojmenné album číslem jedna téměř ve všech světových hitparádách a otevírá Bowiemu cestu ke zcela novému publiku. Z bývalého freaka se stává ikonou zlaté mládeže, vždy dokonale luxusně a elegantně oblečený, s perfektním účesem a noblesním vystupováním. Vystupuje společně s Queen, s Tinou Turner a dalšími hvězdami tehdejšího popu a patří k největším hvězdám osmdesátých let.

To, že zemřel, je jen pouhá pomluva a fáma. 

Na to navazuje hardrockovým projektem Tin Maschine. Poté se jako věčný a věčně nespokojený inovátor věnuje také soulu, ale i industriálnímu rocku. Devadesátá léta a roky kolem přelomu tisíciletí zastihly Bowieho ve skvělé formě, ale bez hitového potenciálu. Mezitím si v roce 1992 bere za manželku modelku somálského původu Iman, s níž, jak se zdá, nalézá sám sebe a konečně i relativní klid. Rozvíjí fúzi kytarové a elektronické hudby, intenzivně koncertuje. Páru se v srpnu 2000 narodí dcera Alexandra. Kvůli srdeční příhodě bohužel musí Bowie přerušit v roce 2004 světové turné a v témže roce oficiálně ukončuje hudební kariéru a přestává definitivně koncertovat. Věnuje se naplno rodině a také pečuje o své zdraví, na němž se začíná projevovat jeho dlouholetá a extrémní drogová závislost. I přesto ho během následujících let nemine ještě dalších pět srdečních selhání. Uplyne deset let, kdy jeho management na každý dotaz po nových nahrávkách odpovídá monotónně: „Pan Bowie se už o hudbu nezajímá.“ Je vídán na vernisážích, módních přehlídkách a jako divák i na koncertech, ale to je asi tak vše.

Dvě dobré a jedna špatná zpráva

Až v roce 2013 překvapivě vydává album The Next Day, jež fanoušci a hudební kritika považují za jednu z jeho nejlepších desek. V jednom z rozhovorů o něm zpěvák řekl: „Osamění je tématem, jež se táhne všemi mými alby. Používám je jako metaforu pro svou pouť za spiritualitou a smyslem života. Vím sice, že žádnou obstojnou odpověď nenajdu, ale nejsem až tak dobrý buddhista, abych akceptoval věci takové, jaké jsou.“ Pro každého jiného umělce by bylo takové album důstojným koncem legendární kariéry. Ne však pro Davida Bowieho.O tři roky později se jako blesk z čistého nebe objevuje album Blackstar, jež vychází v den Bowieho devětašedesátých narozenin, 8. ledna 2016. Dva dny nato umírá na rakovinu jater, s níž v naprostém utajení bojoval předešlých osmnáct měsíců. Deska se stává okamžitě senzací a byla by jí, i kdyby Bowie nezemřel. Neuvěřitelně statečně a s obrovským nadhledem a humorem se na ní vyrovnává s nadcházející smrtí a zní, jako by David Bowie právě rozjížděl směle a neohroženě novou kariéru. Ale jakou?

Teď už je to jasné. To, že zemřel, je jen pouhá pomluva a fáma. Ve skutečnosti se vydal na cestu ke své domovské planetě. Zřejmě se tu mezi námi už trochu nudil. Jen zapomněl na to, kolika generacím fanoušků tady bude chybět.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!