Hřbitovy jsou tichý

Mám rád hřbitovy. Jsou klidný. Nespěchaj. Lidé, co tam bydlej, už maj všechno hotový. Všechno je tam tichý. Tak tichý, že když křičíte o pomoc, nejste slyšet.

Hřbitovy jsou tichý

Bloumal jsem odpoledním Žižkovem. Neměl jsem cíl. Jen jsem tak šel. Občas jsem ťukl holí do chodníku. Míjel jsem lidi, kteří si mě nevšímali. Ani já jsem si jich nevšímal. Nedávno se v tomto světě objevila Polis. Má sestra. Měla problém. Proto šla za svým bratrem. Aspoň jsem si to tehdy myslel. Pomohl jsem jí. Spolu s Klé. Průsvitnou Klé. Nebezpečnější, než jsem kdy byl já. Dostal jsem ji ze smyček hada. Zachránil ji před Pošťákem. Abych pak zjistil, že byla kopie. Že to nebyla má sestra. Že byla návnada. Hrál jsem jakousi idiotskou roli v plánech, které jsem neznal. Někdo po mně šel. Netušil jsem kdo. Netušil jsem proč. Polis byla někde zavřená. Trpěla. Kvůli mně. Spousta otazníků. Spousta otázek bez odpovědi. Musel jsem něco udělat, ale nevěděl jsem co. Vztekle jsem udeřil holí do chodníku. Zabočil jsem. Prošel ulicí. Dostal se na Olšanské náměstí. Kousek odtud byla Parukářka. Park, který jsem měl rád. Párkrát jsem tam byl. Lavičky a pobíhající psi. Tráva a stromy. Nade mnou byl hřbitov. Starý. Rozlehlý. Táhnul se až nahoru k Flóře. Aniž jsem věděl proč, zamířil jsem k němu. Došel k bráně. Prošel jí. Vstoupil do území ticha. Zastavil jsem se. Zbytky THC kolující v krvi mi zprostředkovaly rozostřený, černobílý pohled. Náhrobky. Cestičky mezi nima. Pár starých lidí, co přišli pozdravit své spící předky. Sáhl jsem do kapsy pro jointa. Uchopil ho. Pak jsem ho pustil. Vytáhl prázdnou ruku. Přišlo mi, že ten černobílý rozmazaný pohled k tomuto místu patří.

Stiskl jsem pevně hůl. Bílou jak mé vlasy. Pohnul jsem se. Šel jsem do nitra hřbitova. Slepý Ájs, co není z tohoto světa. Šel jsem a zmocňoval se mne neodbytný pocit, že tu nejsem bezdůvodně. Procházel jsem se. Míjel nehybné hroby. Spící hroby. Hroby, které vysílaly vzpomínky na doby, které si již nikdo nepamatuje. Občas jsem se u nějakého hrobu zastavil. Podíval se na náhrobek. Četl jsem si jména těch, co žili kdysi. Četl jsem je s námahou. Četl jsem je, ale nevnímal. Viděl jsem stále hůř. THC se ztrácelo. Mohl jsem ho doplnit. Mohl jsem opět vidět normálně. Stačilo si jen dát jednoho jointa. Neudělal jsem to. Něco mi v tom bránilo. Ne nějaká síla. Spíš pocit. Pocit, že je to tak správně. Že to tak má být. Zešeřilo se. Náhrobky se přeměnily v černobílé šmouhy. Zpomalil jsem. Skoro jsem neviděl na cestu. Zvedl se vítr. Nebyl silný. Pouze se dal vzduch do pohybu. Pomalého. Líného. Cítil jsem ho na tváři. Loudající se vítr, co nedokáže pohnout jedinou větví. Pomalu jsem kráčel. Jedna noha zvolna míjela druhou. Hřbitov se vyprazdňoval. Neviděl jsem to. Ale věděl jsem to. Byl jsem sám uprostřed velkoměsta na místě, které bylo své. Které bylo vyjmuté z běhu času. Cítil jsem nostalgii. Cítil jsem utrpení a zármutek. Cítil jsem nenaplněné sny a zmarněné životy těch, co tu spali. Přestával jsem vidět. Obklopila mne tma. Byl jsem v hloubi hřbitova. Zastavil jsem se.



Nedokázal jsem rozpoznat cestu. Zvedl jsem hůl. Opsal jí oblouk. Jako kdybych se rozhodoval, kterým směrem se dám. Ten cizí pohyb jsem zaznamenal pozdě. Švihnutí něčím hodně těžkým. Nedokázal jsem uhnout. Nedokázal jsem se reagovat. Dokázal jsem jen tu ránu přijmout. Dopadla mi na zátylek. Podlomily se mi nohy. Sesunul jsem se k zemi. Poslední, co jsem si uvědomil, byla bolest.
Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Možná pár desítek minut. Možná hodinu. Možná déle. Čas ztratil význam. Stal se nepodstatnou veličinou. Důležité bylo to, co mělo přijít. Ležel jsem na zádech. Cítil jsem pod sebou studený kámen. Nadechl jsem se. Vzduch byl zatuchlý. Dokonale nehybný. Došlo mi, kde jsem. Byl jsem v hrobce. Olšanský hřbitov je plný hrobek. Plný ponurých majestátních míst, které hlásají světu, že ten, kdo zde spočinul, nebyl bezvýznamný. Měl jsem spoutané ruce. Ležely mi na břiše. Znehybněné. K nepotřebě. THC se ztratilo. Nic jsem neviděl. Pouze jsem věděl, že kolem mne je Zlo. Opustila mě síla. Přestal jsem být tím, kým jsem na tomto světě byl. Stal jsem se nemohoucím starcem, který se nedokáže ubránit ničemu. Bolela mě hlava. Zátylek ležel v kaluži krve. Opatrně jsem pohnul nohama. Dokázal bych je skrčit. Ale to bylo vše. Měl jsem je u kotníků spoutané. Nechal jsem se chytit. Velký Ájs. který dokáže přemoci vše. Nechal jsem se chytit jako malé děcko. Stejně tak jsem byl bezmocný. Mohl jsem jen ležet a čekat. Na to, co bude.

„Probral se.“ „Vidím.“ Dva hlasy. Hluboké a chraplavé. Slova vyslovená s obtížemi. Jako kdyby mluvení bylo něčím nepřirozeným. Nepoznával jsem, komu hlasy patří. Nic mi nepřipomínaly. Nic se mi nevybavovalo. Věděl jsem jen, že ti, co je vyřkli, nejsou přátelé. „Odstupte. Chci si ho prohlédnout.“ Třetí hlas. Hlubší. Slova vyslovená s ještě větší námahou. Velitel. „Správně. Pořád ti to myslí. I když to máš spočítané.“ Hlas mi zazněl těsně u ucha. Ucítil jsem závan dechu. Chtěl jsem otočit hlavou, abych se na něj podíval. Neudělal jsem to. Bylo to zbytečné. Nevidím. „Jaké to je, nevidět?“ Nepříjemné. Hnusné. Bezmocné. Přesně takové to je. Slova mi dorazila ke rtům, ale nedostala se přes ně. „Ty se mnou nemluvíš? Máš strach? Měl bys ho mít.“ Neměl jsem strach. Nebál jsem se. Spíš se mě zmocňoval vztek. Že jsem se nechal chytit. Zároveň jsem ale věděl, že to tak mělo být. Protichůdné pocity se srazily a skončily v hromadě trosek. „Ano. Mělo se to stát. Bylo to předurčené. Stále nemáš strach?“ Neznámý měl stále ústa u mého ucha. Studený kámen mě tlačil do zad. Nadzvedl jsem spoutané paže. Čtvery cizí ruce mi je přitiskly zpátky k tělu. „Snad by ses nechtěl prát?“ Ozval se chraplavý smích. Vyrazil z hrdel zbylých dvou. Byli na mě tři. I tak jich bylo zbytečně moc. Ve stavu, v jakém jsem byl, by na mě stačil jeden. „Ano, jsme tu tři. Přeci jenom vzbuzuješ respekt. Jeden u tebe nikdy neví. Pojistili jsme se.“ Zkusil jsem znovu zvednout paže. Nešlo to. Proti síle, která mi je tiskla k tělu, jsem byl bezmocný. „Máš to sečtené, Ájsi. Skončil jsi. Už jenom chvilka. A pak přijde na řadu víš kdo?“ Věděl jsem. „Polis. Tvá krásná sestra Polis. A bude od vás klid. Navždycky. Užil sis to tady. Skončilo to.“

Celý článek najdete v Legalizaci č. 33. Magazín je k dostání zde, seženete ho ale také v běžné distribuční síti nebo v elektronické podobě za  69 Kč. Za zvýhodněnou cenu 42 Kč si můžete Legalizaci také předplatit a navíc si vybrat jeden ze zajímavých dárkových balíčků! 


Dále by vás mohlo zajímat…
Hřbitovy jsou tichý

19.8.2015
ÁJS: Krást se nemá

Hřbitovy jsou tichý

21.3.2015
ÁJS: I zmrd má Duši

Hřbitovy jsou tichý

28.12.2015
ÁJS: Některý podrazy bolej

Hřbitovy jsou tichý

29.12.2014
ÁJS: Některé matky mě serou


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu