33

Nice people take drugs: Ray Charles

Jako malý měl červené autíčko. Miloval červenou. A také barvu plamenů a blesků na nebi. Jednou kdesi řekl, že kdyby nebyl hudebníkem, stal by se zřejmě pyromanem. Vyrůstal ve velmi chudých poměrech, stejně jako téměř celá generace černých amerických muzikantů a hudebních vizionářů dvacátého století. Ray Charles.

Nice people take drugs: Ray Charles

Georgia on my mind

Jeho matka Aretha byla v dětství adoptována jako sirotek rodinou Robinsonových. Krátce předtím, než se měl narodit její první syn, ji rodina poslala k příbuzným do Albany v Georgii, kde se 23. září 1930 narodil Ray Charles Robinson jako potomek Arethy a jejího tehdy již ženatého adoptivního bratra Baileyho Robinsona. Když bylo chlapečkovi půl roku, vrátila se s ním matka zpět k rodině do Greenville na Floridě. Tam vyrůstal s ní, s babičkou, s otcovou právoplatnou manželkou Mary Jane, a o rok později se svým čerstvě narozeným bratrem Georgem v chudinské čtvrti. Otec Bailey Robinson byl námezdní dělník na železnici, u Rayova bratra zůstal otec neznámý. I v chudinské čtvrti patřili mezi ty nejchudší.

Když bylo Rayovi pět let, jeho čtyřletý bratříček se nešťastnou náhodou začal topit v neckách a v Rayových dětských silách ho nebylo možné zachránit. Nedlouho potom mu začaly hnisat oči a Ray začal pomalu ztrácet zrak. Diagnóza: glaukom aneb tehdy zanedbaná léčba zeleného zákalu. V sedmi letech Ray zcela oslepl. Přesto si pamatoval po celý život, jak vypadá svět kolem něj. Poznal blankyt nebe i zelenou barvu louky, věděl, jak vypadá žena s blond vlasy. Jen nové odstíny barev pojmenované jako meruňková a podobně si představit neuměl. Tak jako tak by to pro něj byla ztráta času. K tomu, co pro něj  bylo v životě důležité, nepotřeboval bezpodmínečně vidět. Dokázal odhadnout lidi i bez pohledu na ně a věděl, že i člověk vidomý by měl občas umět vypnout světlo.


Kroky k hudbě

Ray se poprvé setkal s pianem v místním obchodě spojeném s kavárnou, kde si ho už jako tříletého bral majitel koloniálu pan Pit (vlastním jménem Wiley Pitman) na klín a učil ho hrát. Tam seděl, hrál a zpíval písničku „Come On, Little Playmates, Come On and Play with Me“. Hudbu znal hlavně z baptistického kostela, kde se již tradičně zpívaly gospely. Mr. Pit zakoupil později do svého obchodu jukebox a z něj malý Ray poprvé uslyšel blues. Ta bedna byla plná bluesových nahrávek průkopníků tohoto žánru, jako byli Tampa Red, Blind Boy Phillips a Washbord Sam, hvězdy dřevního blues třicátých let minulého století. Pak přišlo rádio a s ním country z Nashvillu.

Matka ho ani jako slepého nešetřila, neustále mu kladla na srdce, aby se necítil jako mrzák a nedopustil, aby se tak na něj dívali ostatní. Takže Ray pomáhal, kde mohl, a byl tak houževnatý, že dokonce jako slepý jezdil na kole.
Jelikož Ray nemohl chodit do místní školy s normálními dětmi, zapsala ho Aretha jako sedmiletého do internátní školy pro nevidomé, neslyšící a retardované v St. Augustine, zhruba 300 kilometrů od domova. Tam se učil Braillovu písmu a dalším praktickým předmětům jako například pletení košíků či tomu, jak opravovat radiopřijímače nebo automobily. Hlavně se tam však naučil hře na klavír, varhany, klarinet, alt saxofon a trubku. Komponoval a psal hudbu v Braillově písmu. Na klavír hrál cokoli, od Chopina po jazzového pianistu Arta Tatuma. Jen ke hře na kytaru měl odpor. Pamatoval si slepé černochy s kytarou žebrající v prachu ulice s plechovým táckem před sebou, a takhle on dopadnout v žádném případě nechtěl. Ray žádný soucit nepotřeboval. Byl tvrdohlavý a hrdý. Měl svou hudbu a touhu v ní obstát.

Co nejdál od smutku

Už ve dvanácti začal hrát s různými kapelami a od patnácti, kdy se coby pradlena k smrti upracovala v pětatřiceti letech jeho matka, si hraním jako sirotek musel skutečně vydělávat na živobytí. Otec mu zemřel, když mu bylo deset. Hrával v Tampě a v Orlandu někdy za tak malý honorář, že stačil na půlku plechovky sardinek denně. Pracoval pro každého, kdo mu zaplatil. Ve svých třinácti hrál dokonce jako jediný černoch s bílou country & western kapelou The Florida Playboys. Při koncertech vždycky stálo piano někde poblíž okna, aby měl v případě, že ho nějací bílí opilci (chodilo na ně jen bílé publikum) budou chtít zase věšet, připravenou únikovou cestu. A jelikož už toho měl asi všeho po krk, rozhodl se v necelých osmnácti, že odjede z Floridy pryč. A to někam hodně daleko.

Celý článek najdete v Legalizaci č. 33. Magazín je k dostání v běžné distribuční síti nebo v elektronické podobě za  69 Kč. Za zvýhodněnou cenu 42 Kč si můžete Legalizaci také předplatit a navíc si vybrat jeden ze zajímavých dárkových balíčků! 

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Nice people take drugs: Ray Charles

10.1.2011
Lubomír Hanuš - objevitel vnitřního štěstí

Nice people take drugs: Ray Charles

10.11.2010
Lou Reed – drogový intelektuál

Nice people take drugs: Ray Charles

26.4.2012
Marilyn Monroe – nejsmutnější žena v dějinách?

Nice people take drugs: Ray Charles

7.5.2015
Objevitel Thc Raphael Mechoulam: Příliš toho nevíme


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2017 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu