Aktuální článek
Psychonautická knihovna: Magické houbičky

Psychonautická knihovna: Magické houbičky

  • Kniha Andyho Letchera vyšla v češtině pod názvem Magické houbičky (Volvox Globator, 2008) a ve všech internetových knihkupectvích je představována jako dílo popisující mýty a lidová vyprávění o houbách napříč kulturami od Aztéků až po sibiřský šamanismus. Původní název zní ovšem „Houbičky. Kulturní historie magických hub“ (Shrooms. A Cultural History of the Magic Mushrooms), a má-li s mýty něco společného, tak to, že důsledně napadá většinu nepodložených představ o psychedelických houbách, jež dnes mezi jejich milovníky kolují.

Letcherův skeptický průvodce dějinami houbové psychonautiky se obrací proti interpretaci, které Paul Deveraux říká „dlouhý trip“ a jejímž obsahem je tvrzení, že lidské společnosti jsou „na tripu“ od pravěku až do současnosti, že napříč dějinami lidských kultur existuje něco jako „univerzální šamanismus“ a že psychedelika (zejména pak houby) anebo zkušenosti podobné stavům po jejich požití stojí na počátku většiny náboženství včetně hinduismu, judaismu či křesťanství. Letcher samozřejmě nezpochybňuje, že halucinogenní houby byly známé v minulosti nebo že existují a existovaly kultury, které s nimi zacházejí rituálním způsobem a připisují jim duchovní význam, tak jako mexičtí Mazatékové nebo mnohé sibiřské kmeny minulosti. Tvrdí však, že to, jak houbovým zkušenostem rozumíme dnes v bohatých postindustriálních společnostech, nijak nesouvisí s tím, jak jim rozuměli či s nimi zacházeli lidé v jiných dobách a kulturách. Tvrdí, že žádná univerzální podoba psychedelické zkušenosti neexistuje, že obsah takových zkušeností je vždy kulturně relativní a že „tendence představovat si, že drogy stojí v centru starověkých náboženství, vypovídá mnohem více o nás a o naší neschopnosti pochopit náboženskou extázi bez užití psychoaktivních látek nežli o oněch náboženstvích.“

Pohádka o starém tripu

Letcher soustředí svou pozornost, mimo jiné, na důležité postavy houbové psychonautiky minulého století, jakými jsou Roger Gordon-Wasson (autor knih Drogy: Posvátné houby, 1971 nebo Soma: Božská houba nesmrtelnosti, 1971), John Allegro (Posvátná houba a kříž, 1970), Terence McKenna (Návrat archaismu, 1991 a jiné) či jejich současný pokračovatel Clark Heinrich (Magické houby v náboženství a alchymii, 2002). Tito autoři podle něj zastávají tezi, že existuje „nepřerušená tradice sahající zpět do paleolitu, která zahrnuje šamany lovecko-sběračských společností, neolitické stavitele Stonehenge a Avebury, staré Řeky v Eleusis, druidy doby železné i středověké čarodějnice a která byla pouze oslabena a přerušena křesťanstvím a mašinérií průmyslové revoluce.“ Jakkoliv jsou podobné domněnky lákavé a mezi uživateli hub rozšířené, není nakonec možné je nijak spolehlivě doložit.

Letcher proto prochází všemi zmíněnými obdobími a postupně ukazuje, že pro danou periodu důkazy buď neexistují, anebo jsou značně nepřesvědčivé. Vezměme například populární hypotézu spojenou s McKennovou „teorií zmaštěné opice“ (stoned ape theory), která tvrdí, že na počátku lidské kultury a lidského typu vědomí byly psychedelické houby, díky nimž si pravěcí lidé rozšířili vědomí a získali tak evoluční výhodu. Když však budeme zkoumat pravěké nálezy, zjistíme, že houby se na rozdíl od rostlin či jejich semen vzhledem ke své malé trvanlivosti v archeologických nálezech vůbec nevyskytují a že pravěké malby či rytiny, údajně zobrazující šamanské užití hub, jsou přinejmenším dvojznačné, jako je tomu třeba u slavného „houbového šamana“ z alžírské pláně Tassili, který sice vypadá, jako by bylo obrostlý houbami, jenže místo hub by to mohly být také šipky nebo paprsky.

Fakt, že některé přírodní kultury ze Sibiře a Střední Ameriky houby užívaly rituálně, rozhodně hned neznamená, jak tvrdí zastánci teorie „dlouhého tripu“, že se tak dělo ve všech kulturách a dobách – od Jihovýchodní Asie a Indie přes Blízký východ a Evropu až po Ameriku. Například v Evropě byly houby obecně podle Letchera považovány víceméně za jedovaté a nahodilé případy intoxikace byly vykládány jako ďábelské mámení nebo jen podivná nevolnost. Rozhodně jim nebyl připisován duchovní či náboženský význam jako třeba na Sibiři.

A jestli neumřeli, jsou sjetí dodnes…

Příběh halucinogenních hub je tak podle Letchera především příběhem moderním. Psychedelické houby byly pro většinu Evropanů až hluboko do devatenáctého století prostě jedovaté a téměř nikdo se o ně nezajímal. V době, kdy opium, hašiš či kokain byly široce rozšířené a meskalin poutal pozornost vědců, se teprve utvářela mykologie a s ní přesnější poznání účinků jednotlivých druhů hub. Potřeba mykologického poznání byla vedena nejprve vědeckou důkladností a především snahou vyhnout se otravám z neznalosti. Teprve postupně, a to hlavně díky lidem, kteří už měli vědomosti o jiných drogách, se budovala představa o kouzelných houbách, která nadobro pronikla na veřejnost vlastně až v padesátých a šedesátých letech minulého století, hlavně díky Gordonu-Wassonovi, Richardu Schultesovi a Harvardskému psilocybinovému projektu (Timothy Leary a spol.), a poté se stala součástí naší kulturní obraznosti.

Hlavní důvod, proč se halucinogenní houby proměnily z jedovatých na „kouzelné“, vidí Letcher v tom, že moderní společnosti jsou společnosti odkouzlené. To znamená, že vědecký pohled na svět postupně vytlačil víru v duchy, víly, démony a Boha a nahradil ji vírou ve fakta, důkazy a teorie. Moderní lidé však po tom, co je kouzelné, co přesahuje všechna fakta a skrývá v sobě tajemství, nikdy toužit nepřestali, a houby, spolu s dalšími halucinogeny, nám poskytují naději (či snad iluzi?), že „svět není tak sterilní, jak tvrdí věda, vše na světě je smysluplné a zásadní vlastností vesmíru je okouzlení – neboli jak říká Daniel Pinchbeck, povaha skutečnosti je duchovní, ne fyzická.“ 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!