Aktuální článek
ÁJS: Některý podrazy bolej

ÁJS: Některý podrazy bolej

  • Prý je dobré něčemu věřit. Nebo někomu. Nemyslím si to. Protože co vím, je nejlepší nevěřit. Nikdy. Míň to pak bolí.

Seděli jsme na zahrádce u Vystřelenýho oka. Měl jsem před sebou pivo. Polis, která se usadila naproti mně, si dala sodovku. Mlčela. Napil jsem se. Utřel si hřbetem ruky pusu. Podíval se na ni nevidoucíma očima.
Před hodinou jsme byli v jednom prázdném domě. Nedaleko odtud. Čekal tam na nás Pošťák. Doručovatel, který nebyl z tohoto světa.
Polis, má sestra, ukradla kámen. Patřil Bezduchým. Ti si to nenechali líbit. Poslali pro něj Pošťáka.
Kámen se měl vrátit majitelům. My jsme měli zemřít. Dobrej plán. Asi by i vyšel, kdyby se neposral.
Na scéně se objevila pětice ghoulů. Pošťáka sundali. Vzali si kámen a zmizeli. Polis chtěla vědět, proč se to stalo.
Znovu jsem se napil. Položil sklenici na stůl. Nadechl se.
„Dobře. Co chceš slyšet?“
„Všechno.“
Jo. Tuhle odpověď jsem čekal. Přikývl jsem a začal.
Nebyl to dlouhý příběh. Ghouly jsem znal z našeho světa. Setkal jsem se s nimi v době, kdy jsem normálně viděl. Kdy jsem měl víc sil, než mám teď.
Nebyli mi sympatičtí. Ale zase mi nějak zvlášť nevadili. Žili si svůj život, který mi nic neříkal. Občas byli v klidu, občas provokovali.
Nerozlišovali, do koho se naváží. Většinou jim to procházelo. Jednou ale narazili. Poslali do hajzlu smečku skřetů. Kvůli banalitě. Kdo komu uhne z cesty. Scéna jak ze špatného filmu. Pětice ghoulů proti třiceti skřetům.
Došlo jim, že to nedaj. Bohužel pozdě. Měli to spočítané. Kdybych nebyl poblíž.
Skřety jsem nemusel ještě víc než ghouly. Pomohl jsem jim. Ne tím, že bych se přímo postavil na jejich stranu. Ale poskytl jsem jim čas. Aby mohli zmizet. Tehdy jsem tyhle věci dokázal.
Nikdy jsem za to po nich nic nechtěl. I když jsem věděl, že jsou mi zavázaní. Proto se objevili. Proto přišli. Proto sundali Pošťáka. Aby srovnali účet.


„To je všechno?“
Přikývl jsem. Ano, Polis. To je všechno. Jednoduchý příběh. Nic komplikovaného. Akorát že o těchhle věcech nerad mluvím. Nerad se vracím do minulosti.
Napil jsem se piva. Umotal jointa. Zapálil si. Potáhl. THC mne pomalu začalo zaplavovat. Bylo to příjemné. Uklidňující. Znovu jsem potáhl. Odklepl popel.
„A teď ty.“
Polis zvedla oči.
„Co já?“
„Ten kámen. Pošťák. Okradlas Bezduché. Přijde mi, že to není celý.“
„Jak to myslíš?“
„Jak to říkám.“
„Nic dalšího není.“
„To je všechno, co mi k tomu řekneš?“
„Ano.“
Znovu jsem potáhl. Podíval se na ni.
„Pošťák tu nebyl jen kvůli šutru. Nemám pravdu?“
Nešťastně polkla. Položila ruce na desku stolu. Sepjala je. Přikývla.
„Tak proč tu byl?“
Nechtělo se jí, ale nakonec promluvila.
„Ne… nebyl tu jen kvůli tomu kameni. Byl tu… byl tu pro Klé.“
Nedal jsem nic najevo. Nepohnul jsem se.
„Proč pro Klé? Proč tak komplikovaně? Proč to divadlo s ukradeným šutrem?“
Zvedla oči.
„Protože Klé nejde dostat. Když je sama, je skoro nepolapitelná. Kdysi ji měla přivést Morana. Ta nad ní měla moc. Ale tys ji tenkrát zlikvidoval. Proto se vymyslela ta věc s ukradeným kamenem. Bylo jasný, že budeš se mnou. Až se objeví Pošťák. A že ona bude blízko. Aby ti mohla pomoct. Asi by to klaplo, kdyby se do toho nezamíchali ghoulové.“
Potáhl jsem. Sáhl po sklenici s pivem, ale pak jsem ruku stáhl.
„Jedna otázka. Kdo za tím stojí?“
Polis zavrtěla hlavou.
„Nevím.“
Skoro nebyla slyšet.
„Ty nevíš?“
„Nevím. Opravdu nevím.“
Podíval jsem se na ni. Mé nevidoucí oči se pohroužily do jejích. Pátral jsem. Zkoumal.
Neviděl jsem lež. Neviděl jsem pravdu. Neviděl jsem nic.
Zvedl jsem se. Uchopil hůl bílou jak mé vlasy. Odcházel jsem. Bez rozloučení. Bez ohlédnutí. Slepý Ájs, co se potácí Žižkovem. Co ho obsadili do hry, od které neviděl scénář. O které neví, o čem je.
O které jen tuší, že neskončí dobře.

Šel jsem po chodníku. Pomalu. Nespěchal jsem. Večerní Žižkov zvolnil tempo. Lidé postávali na nárožích. Vykládali jeden druhému, čím je dnešní den zklamal.
Vcházeli a vycházeli z hospod. Z otevřených dveří heren bylo slyšet zoufalé mlčení doufajících gamblerů. Pobíhající psi čenichali mezi odhozenými nedopalky.
Šel jsem bez cíle. Přehlížen každým, koho jsem potkal. Nevidoucí Ájs, který sem dokonale zapadal.
„Přemýšlím, kdo mě tak moc chce.“
Klé. Neviditelná pro každého, mimo mě. Utkaná z mlhy. Nebezpečná. Jediná bytost, se kterou jsem se tady sblížil.
Kráčela vedle mě. Cítil jsem ji, aniž jsem se musel otočit.
„Tys nás slyšela? Taky o tom přemýšlím.“
„Napadá tě něco?“
Zavrtěl jsem hlavou. Nic mě nenapadá. Netuším, co se děje.
Klé znova promluvila.
„Přijde mi to neskutečný. Komplikovaný. Divný. Nevím. Nechápu, komu stojím za takovou námahu.“
„Námahu?“
„Jo. Přijde mi to moc složitý. Chtít mě takhle dostat. Navíc nevím proč. A vůbec netuším, kdo by za tím mohl stát.“
„Nemáš v našem světě nějakého nepřítele? Někoho, komu něco dlužíš?“
Zavrtěla hlavou.
„Ne. Měla jsem spory, jako každej. Ale nikdy to nebylo nic vážnýho.“
Zastavil jsem se. Opřel se o zeď starého domu. Klé stála přede mnou. Mlčky mě pozorovala.
Umotal jsem jointa. Zapálil si. Potáhl. Kdesi v hloubi mozku se krčila myšlenka. Malá. Skoro nepatrná. Věděl jsem o ní, ale zdráhal jsem se na ni podívat.
Znovu jsem potáhl. Pevně stiskl hůl. Nadechl se. A pak si ji prohlédl.
Odmítal jsem uvěřit tomu, co jsem viděl. Vzpíral se. Odstrkoval to, co mi sdělovala. I když jsem věděl, že mi říká pravdu. Protože to byla myšlenka, která jediná dávala smysl.
„Na něco jsi přišel?“
Slova Klé ke mně sotva dolétla. Vstřebával jsem informaci, kterou jsem dostal. Nepátral jsem, od koho byla. Zkoumal jsem obsah. Zvažoval. Přemýšlel, co udělat.
Nevím, jak dlouho mi to trvalo. Přestal jsem vnímat čas. Nebyl důležitý. Potřeboval jsem udělat rozhodnutí a nemohl jsem si dovolit se splést.
Klé se nehýbala. Stála přede mnou a dívala se někam skrz mne. Nakonec jsem to měl.
„Musím si promluvit s Polis. Neřekla mi všechno. Nechci, abys u toho byla.“
„Jsem tam, kde chci být.“
„Já vím. Ale pro jednou buď prostě někde jinde. Jdou po tobě. Ano?“
„Možná.“
Povzdechl jsem si. Odlepil se od stěny. Udělal první krok. Pak další. Holí ťukal do chodníku. Šel jsem, ale už ne bez cíle. Šel jsem si promluvit s Polis.

Věděl jsem, kde svou sestru najdu. Nebyla to telepatie. Nebylo to žádné kouzlo. Prostě jsem to věděl.
Šel jsem po chodníku. Zahýbal na nárožích. Míjel místa, která jsem míjel již tisíckrát.
Netrvalo mi to dlouho. Možná patnáct minut. Žižkov není velký. I když se velkým zdá. A pak jsem tam byl.
Stál jsem před starým prázdným domem. Domem, kde na nás čekal Pošťák. Dnešní den mi přišel jako nekončící příběh. Plný událostí, které jsem si nepřál.
Chtěl jsem jen být. Existovat. Nikoho si nevšímat. Zbožné přání, které Bůh nejspíš neslyšel.
Otevřel jsem vchodové dveře. Vstoupil jsem. Prošel chodbou. Na chvíli se zastavil před schodištěm. Pak jsem jednou rukou uchopil zábradlí. Začal stoupat.
Vyšel jsem do posledního patra. Nic se tu nezměnilo. Čtyři byty. Jeden měl vykopnuté dveře.
Prošel jsem jimi. Předsíň. Za ní obývací pokoj. Vstoupil jsem.
Rozsápaný Pošťák zmizel. Podlaha prázdná. Stěny s odlupující se omítkou. Zpuchřelé nátěry na okenních rámech. Ze stropu dráty a prázdná objímka.
U jednoho z oken stála Polis. Dívala se ven. Neohlédla se. Nemusela. Věděla, že tu jsem.
Zůstal jsem stát u dveří. Zapálil si dalšího jointa.
„Neřeklas mi všechno.“
Nebyla to otázka. Pouhé konstatování. Ona to ale jako otázku vzala. Otočila se ke mně.
„Neřekla?“
Netrpělivě jsem mávl rukou.
„Neopakuj to po mně. Neřekla. Slyšel jsem začátek. Možná prostředek. Konec jsi vynechala.“
„Není žádný…“
„Polis!“
Zmlkla.
Natáhl jsem kouř do plic. Čekal jsem. Ticho se táhlo. Nebyl jsem netrpělivý. Vyhovovalo mi to tak.
„A co teda chceš slyšet?“
„Polis. Točíme se v kruhu. Chci slyšet konec. Nic víc. Chci slyšet, kdo přijde po Pošťákovi.“
„Nevím, kdo další by měl přijít.“
Opět jsem natáhl kouř do plic. THC mě uvolňovalo. Zamčené dveře se otvíraly.
„Někdo chce dostat Klé. Nevzdá to. Musí mít plán, co dál. Jsi toho součástí. Nevím proč, ale jsi. Musíš vědět, co bude dál.“
Zavřela oči. Strnulá tvář. Nehybná silueta ukrytá v okenním rámu. Nespěchal jsem. Ten mrtvý čas mi vyhovoval. Pak zvedla bradu.
„Opravdu nevím, kdo další přijde. Nevím to přesně. Můžu jen hádat.“
„Dobře. Hádání ti jde. Aspoň co si pamatuju.“
Otevřela oči.
„Myslím, že na řadě jsou skřeti.“
Přikývl jsem. Myslel jsem si to samé.
Udělala krok směrem ke mně. Pak se zastavila. Jak kdyby se toho pohybu lekla.
„Ájsi. Nemohu za to. Věř mi. Nechtěla jsem to.“ Polkla. „Já… chtěla bych, aby to bylo jako dřív. Když jsme ještě byli spolu.“
Usmál jsem se. Dobu, kdy jsme spolu vyrůstali, jsem před léty vytěsnil. Polis ji teď vrátila. Jak když v ztemnělé místnosti rozsvítíte světlo. Vše bylo najednou zřetelné. Na dosah.
„Myslíš, když jsi ještě běhala se zelenými vlasy a všechny okolo vytáčela?“
Ústa se jí roztáhla. Koutky se zvedly. Oči vyčistily od smutku.
„Jo. Chtěla bych, aby se to vrátilo. Moc bych to chtěla.“
Potáhl jsem. Upustil oharek na zem. Zašlápl ho. Soustředil se. Pak jsem vymrštil ruku.
Nepotřeboval jsem ji mít nadosah. Ten pokoj zas tak velký nebyl. Vymrštil jsem ruku hnán spalujícím vztekem. Prsty narazil do hrudního koše. Protrhl ho. Dostal se dovnitř. Pak jsem jí zmáčkl srdce.
Jeden dlouhý krok. Stál jsem těsně u ní. Přiblížil jsem rty k jejímu uchu.
„Proč?“
„Co proč?“
„Zabiju tě.“
„Zabiješ mě tak jako tak.“
Stiskl jsem srdce natolik, že přestalo tlouct. Cítil jsem v dlani jeho bezmocné chvění.
„Proč?“
„Protože jsi Ájs. Proto. Máš to spočítaný.“
Poslední slovo bylo skoro neslyšitelné. Vztek mě pohltil. Sevřel jsem ruku v pěst. Srdce se v ní rozplynulo.
Tělo Polis se sesulo k zemi. Otočil jsem se. Už jsem tu neměl co dělat.

Vyšel jsem před dům. Udělal pár kroků. Holí ťukal do chodníku.
„Tys zabil Polis. Ájsi! Zabil jsi Polis! Svou sestru!“
Hlas Klé. Slyšel jsem v něm zděšení. Odsouzení. Nevíru. Odpor.
„Klé. Nezabil jsem Polis.“
„Cože?“
Stála přede mnou. Zastavil jsem se. Jinak bych prošel skrz ni.
„Nezabil jsem Polis. Nebyla to ona.“
„Nerozumím. Byla to Polis!“
„Klé. Někdo na sebe vzal podobu Polis. Nikdo po tobě nejde. Chtějí dostat mě.“
„Tebe?“
„Jo. Do prdele, Klé. Polis je někde zavřená. Ovládaj ji. Díky tomu se ke mně dostali. Všechno to bylo naplánovaný. Připravený. Manévry rozpracovaný do posledních zasranejch detailů.“
Klé se na mě zkoumavě dívala.
„Jak víš… jak si můžeš bejt jistej, že to opravdu nebyla Polis?“
Ušklíbl jsem se.
„Detail. Malej detail. Polis nesnášela zelenou. Odmala. Zelený vlasy by nedala. Nikdy. Podívej, někdo ji ždíme. Vysává. A ona se brání. Neříká všechno. Aby mě varovala. Chápeš? Ona je někde v prdeli a přitom mě zvládne chránit.“
Zase mě zaplavil vztek. Vykročil jsem. Klé mi uhnula z cesty.
Šel jsem večerním Žižkovem. Dával dohromady plán. Jak najít Polis. Jak sundat toho, kdo za těmahle sračkama stojí.
Dělal se hezkej večer.
Bohužel ne pro mě.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!