Aktuální článek
Závislost je jinde 03: Rodina v kleštích

Závislost je jinde 03: Rodina v kleštích

  • „Jestli se někdy dotkneš toho svinstva, urazím ti hlavu,“ nechává se slyšet otec při rodinném sledování hlavních zpráv na Nově, kde oznamují úspěchy protidrogového týmu. „Já bych to asi nepřežila, mě by odvezli,“ doplňuje matka s nepředstíranou úzkostí v hlase. Dcera se snaží tvářit nenuceně, sama sebe ujišťuje, že psaníčko schovala na bezpečném místě, a v duchu si opakuje svoje hlavní pravidlo: „Naši se to NIKDY nesmí dozvědět.“

Když mi bylo šestnáct, moje máma mi jednou řekla, že ví, že kouřím marihuanu. V té době jsem chodil na pivo skoro každý den a o víkendu jsem pil rum, ale konopí ani jiné, u nás na maloměstě méně známé, látky mě dosud příliš nezaujaly. Zprávou o tom, že hulím, jsem tím pádem byl dost překvapen.

S pocitem nespravedlivého nařknutí jsem hned přešel do protiútoku a chtěl jsem vědět, kde se ta myšlenka vzala. Stopy vedly ke třídní učitelce. Začala si prý všímat, že v jejích hodinách často spím na lavici a chodím pozdě, u některých dalších kolegů (jejichž předměty mě také nebavily) si ověřila, že mají podobnou zkušenost. A když se potom začetla do letáčku, který na poradu před časem přinesl kolega tělocvikář s funkcí protidrogového preventisty, zjistila, že naplňuji tři hlavní příznaky kouření drogy jménem marihuana: „ospalost“, „zanedbávání povinností“ a „červené oči“.

Později jsem zjistil, že onen letáček vznikl v polovině devadesátých let společně s dalšími „preventivními opatřeními“. Na ulicích, v léčebnách a v hlavních večerních zprávách se tehdy začali kromě alkoholiků objevovat i lidé závislí na pervitinu či heroinu, ve školách byl občas některý žák přistižen, jak kouří marihuanu. Tyto nové látky dostaly souhrnné označení „drogy“ a byla zřízena funkce protidrogových koordinátorů. Jako první se na ně obrátili vyděšení učitelé a požadovali nástroje, jak jednoduše detekovat uživatele této nové metly lidstva.

Démon droga

O možných důsledcích preventivních aktivit typu zmíněného letáčku ale nikdo nepřemýšlel. Souhrn příznaků užívání „nebezpečných“ drog, který se učitelům ocitl v ruce, jim sice přinesl trochu klidu a jistoty, ale zároveň se tím posilovala panika a hysterie. Látky postavené mimo zákon začaly být vnímány jako nebezpečí nejvyššího stupně, jako něco naprosto jiného než například alkohol nebo cigarety. To okamžitě vedlo k zásadnímu obratu ve vztahu mezi aktuálními či potenciálními uživateli těchto látek a zbytkem světa. Zkoumavé pohledy učitelek zaměřené na zjištění barvy očí nikdy nepovedou k vytvoření důvěrného vztahu s žákem. Efekt bude spíše opačný.

Nemá smysl pátrat po tom, kdo je za tuto démonizaci drog zodpovědný. Každopádně ale můžeme pozorovat spletitou síť, ve které je pohádka o zlé droze udržována. A každý je v tom vlastně nevinně. Státní úředníci pouze reagují na požadavky z terénu. Školy chtějí plnit výchovnou funkci a cítí tlak od rodičů. Lékaři v léčebnách pouze dělají svou práci. Média jen informují veřejnost. A rodiče mají jen strach. Nebo lépe: jsou vyděšení k smrti.

Rodina je potom tím místem, kde se celospolečenská démonizace drog projevuje v té nejkoncentrovanější a nejsyrovější podobě. Pod vlivem šokujících mediálních zpráv a celé řady mýtů se dostaly drogy na seznam úhlavních nepřátel rodičů, bok po boku s pedofily, únosci, vrahy a zloději. Užívání drog se stalo jasnou známkou toho, že se dítě ocitlo na šikmé ploše, že je potřeba zvonit na poplach a pokud se okamžitě něco nestane, bude z něj doživotní ztroskotanec s jehlou v ruce, pokud tedy neumře na předávkování. A je to naprosto pochopitelné. Každý rodič má strach o děti.


Tento přirozený strach je ještě navíc posilován něčím, co se dá ve všech těch zprávách vyčíst mezi řádky a na co je většina rodičů obzvláště citlivá. Je to obvinění, že za užívání drog svých dětí mohou oni. Tím, jak je vychovali (že jim poskytli příliš málo nebo příliš mnoho péče), tím, jak se chovali k sobě navzájem (že se pořád hádali nebo byli naopak příliš soudržní), popřípadě prostě tím, že svoje děti nedokázali uhlídat. Toto obvinění jako by se neustále vznášelo ve vzduchu a v pravidelných kapkách dopadalo na rodiče. Pocit viny je potom skoro nesnesitelný a člověk udělá cokoli, aby se ho aspoň částečně zbavil. Každý rodič chce být především dobrý rodič.

Hlavně nebýt doma

Výsledkem kombinace obrovského strachu a zahlcujícího pocitu viny pak bývá jednání, které situaci většinou nepomáhá. Rodiče v panice obvolávají a obcházejí nejrůznější poradny, ve kterých bohužel často narážejí na lidi žijící pod vlivem stejného mýtu o démonické droze. Žádají o radu své blízké a příbuzné, a to pouze v lepším případě. V horším případě o situaci mluvit vůbec nechtějí, bojí se odsouzení a opovržení, a tak se (často paradoxně s pomocí látek typu alkohol, nikotin nebo antidepresiva) uzavírají do sebe, čtou knížky a brouzdají po internetu. Zpravidla ale k žádnému jednoznačnému řešení nedospějí a neshodnou se ani v rodinném kruhu. Postoje mohou být i tak odlišné, že jeden rodič navrhuje okamžité vyhození z domu, zatímco druhý spatřuje řešení v bezmezné lásce a přijetí.

Syn nebo dcera v této situaci především nechtějí být doma. Cítí nedůvěru, nepochopení a absolutně si neumí představit, že by s rodiči sdíleli to, co je aktuálně nejvíc trápí (což zpravidla vůbec nejsou drogy). Dávají si velice dobrý pozor na to, co doma řeknou, často zjistí, že je dobré si spíše něco vymyslet, než čelit nepříjemným otázkám a pohledům. Důvěrné a blízké vztahy, ve kterých mohou sdílet to, co je opravdu trápí, pak nacházejí pouze ve skupinkách vrstevníků.

Většinou se přes tyto situace nakonec všichni zúčastnění nějak přenesou, popřípadě život přinese jiné výzvy, které téma užívání drog spolehlivě překryjí. Po pár letech všichni s úlevou zapomenou. Důvěra se pozvolna obnoví s tím, jak rodiče vidí svou ratolest žít samostatným životem, a čím dál méně se jim ve snech objevuje v podobě žebrající trosky na hlavním nádraží.

Kde je pravda?

Ve vzduchu samozřejmě visí otázka, jestli obavy rodičů nemají reálné opodstatnění, tedy zda zakázané látky opravdu neznamenají nepřiměřeně velké riziko a ono zastrašování není nic jiného než sdělování pravdivých informací. Stále více odborníků však vidí pravdu někde úplně jinde. Vědci z renomovaných univerzit se začínají odklánět od dříve oblíbeného hledání nejnebezpečnější a nejnávykovější drogy a snaží se spíše poukazovat na souvislosti, které nám často unikají.

Jedním z nich je americký neurovědec Carl Hart. Ten nedávno vzbudil celosvětovou pozornost knihou High Price (Vysoká cena). Popisuje v ní vlastní život od útlého dětství, které strávil částečně v černošské jižanské velkorodině, částečně na ulicích Miami uprostřed války gangů. Svůj příběh přitom prokládá výsledky výzkumů, na kterých se později jako neurovědec podílel.

Řada z těchto a jiných výzkumů prokázala, že potenciál závislosti není farmakologickou vlastností jednotlivých látek. Když byly látky jako kokain, heroin a marihuana postaveny na začátku 20. století mimo zákon, nebyl pro to žádný obhajitelný vědecký důvod. Byla to odpověď na hysterii, která se vedla na mediálním a politickém poli, nikoliv ve vědecké obci. Tam se tyto látky začaly důkladněji zkoumat až později a ukázalo se, že není důvod se domnívat, že některé látky jsou návykovější než jiné. Jde především o kontext: v jaké situaci, s kým, s jakým očekáváním a jak člověk danou látku užije, a také o to, jaké alternativní způsoby dosahování potěšení má k dispozici.

Přístup, jehož je Hart jedním z nejhlasitějších obhájců (společně například se Stantonem Peelem, Marcem Lewisem nebo Bruce Alexanderem), získává na popularitě, a to i přesto, že jeho důsledky mohou v současné společnosti působit značně kontroverzně. V jednom rozhlasovém pořadu se jej například redaktorka zeptala, jak vede své dospívající děti k tomu, aby si nezačínaly nic s drogami, a on jí opáčil, že je spíš vede k tomu, aby si nezačínaly nic s policií, protože tam jsou důsledky daleko méně předvídatelné. Pokud jde o drogy, svým dětem prý jejich užívání nedoporučuje, ale otevřeně s nimi mluví o tom, jak snižovat rizika: s jakými dávkami začínat, v jakém prostředí anebo co si o drogách dopředu zjistit.

Pomoc rodičům

Ve většině rodin si asi nikdo neumí představit, že by se u večeře diskutovalo o tom, jestli je lepší si kokain píchat nebo ho šňupat, jakým způsobem je bezpečnější kouřit hašiš anebo co dělat v případě, kdy se příjemný zážitek změní v „bad trip“. Přesto se ale v osvícenějších rodinách podobné rozhovory vedou o alkoholu. „Pij jenom pivo nebo víno, ale nemíchej to s panáky.“ „Dávej si pauzy a pij taky nealko.“ To jsou věty, které v některých rodinách zaznějí, rodiče však v těchto případech zpravidla nevycházejí z letáčků, ale z vlastní zkušenosti.

Látky, které jsou nyní označované za drogy, budou nepochybně i nadále běžnou součástí společnosti, ať už jako drogy, nebo léky, legální, či nelegální. Jako takové by se měly stávat také předmětem běžných rozhovorů, a to nejen v úzkém kruhu přátel, ale i v těch nejintimnějších rodinných vztazích. Pokud by preventisté chtěli dělat opravdu smysluplnou práci, nebudou se zaměřovat pouze na děti, které jsou navíc často informované dostatečně, ale nabídnou pomoc rodičům. Zmírnění jejich strachů a obav by mohlo vést k daleko lepším výsledkům než distribuce letáčků o zlých drogách.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!