28

Kouř v Tunellu - 18. část

Po osmnáctý a naposled vám odtajňujeme registry našeho klubu. Minule jsme potrestali vymahače žraloka. Zaplatili jsme si na něj nájemnýho likvidátora ministra a ten mu se svojí partou udělil první výchovnou lekci. Zabili mu psa a zničili auto shozením do bazénu. Jedna věc se ale nepovedla. Hruška s Bedřichem ve snaze vidět co nejlépe to likvidační představení byli zachyceni během incidentu žralokovou bezpečnostní kamerou. Byli jsme zřejmě prozrazeni…

Kouř v Tunellu - 18. část

XVIII.

O pašeráckym letadle, o Hruškově skoku do popelnic, o tajemný plechovce a o konci jednoho přátelství

Seděli jsme s Pepou Hruškou u nich na balkóně, pili levný pivo z Lidlu a čuměli na letadla.
„Víš, že si jeden můj bejvalej spolužák koupil vlastní tryskáč?“
„Ty vole! To zdědil banku?“
„Nevim, prodává nějaký lahůdky, chlebíčky nebo co já vim.“
„Prodává chlebíčky? Jak může někdo vydělat na podělanejch chlebíčkách takovej balík, že si koupí vlastní tryskáč?! Víš, kolik stojí tryskáč? Sto miliónů? To znamená, že jestli má na každym chlebíčku pětku, tak by jich musel prodat aspoň deset miliónů. Cejtíš taky, jaký mluvíš nesmysly? To by jich musel denně namazat dobrejch třicet tisíc.“
„Ty vole Hruško, ty sis myslel, že to maže všechno sám? Jede ve velkym, má na to nějakou továrnu.“
„A je to vlastně tvůj kámoš?“
„Nevim, ani vlastně ne. Nebyl to ničí kámoš. Taky proto má asi to letadlo.“
„To moc nechápu. Ale je to škoda. Napadlo mě, že by nám moh vozit hašiš rovnou z Maroka. Malý letadla prej vůbec nekontrolujou. Zkus se ho zeptat. Rozjeli bysme to ve velkym. Takovej žižkovskej kartel. On by platil benzín, ostatně je to jeho letadlo, tak ať se o něj stará, a já bych nakoupil metrák hašiše. Vzal bych si na to hypotéku. Znám mraky týpků, co by mi tady za to utrhali ruce.“
„Tak o tom nepochybuju. Ale to už bys moh taky prožít nejlepší část života v krimu, to tě nenapadlo?“
„Nesmysl. Policajti v tom pojedou s náma. Ty si vážně myslíš, že policajti nehulej? Každej dneska hulí, akorát to nepřiznaj. Prej to dávaj už i dědkům v domově důchodců do jídla.“
„Kecáš jako vždycky.“
„Přísahám! Řikala mi to vlastní babička a ta přece už nemá potřebu lhát. Dřív prej v domově pořád někdo umíral nudou. Teď tam maj každej druhej den marihuanový polívky a jsou rozjetý jak v patnácti. Akorát o tom asi nevěděj…“

Ztichlou ulici náhle proříznul ostrej zvuk sirény. Zpoza rohu se vyřítily tři hasičský auta. Za nima pak v rychlym sledu ještě další dva houkající červený osobáky. Rozvířily prach ulice, udělaly pekelnej bordel a zmizely někam směrem k Tunellu.
„To musí bejt slušnej voheň, viděls někdy pohromadě tolik hasičů?“
„Kolikrát! Tipoval bych, že vůbec nikde nehoří. Je to cvičení. Jednou nám začala hořet pračka. Šlehaly z ní takový malý, pěticentimetrový plamínky. Máma se sousedkou na to nevěřícně koukaly a nevěděly, co s tim. Přeci jen, polejt vodou hořící pračku, která navíc ještě pořád pere, neni asi úplně dobrej nápad. Tak zavolaly hasiče. Jenom o radu, rozumíš, jako co s tim maj dělat. Prej nedělejte nic, my se na to přijedeme podívat. Přijelo pět obrovskejch aut s žebříkama a vysokozdvižnejma plošinama. Celá čtvrť se tam seběhla s vidinou úžasnýho přestavení. Čekali minimálně lidi v hořícím oblečení, jak skáčou do plachet a řvou strachy. Nic! Byly tam pořád jen ty pěticentimetrový plamínky. Stříkli na to trochu hasící pěny a bylo po představení. Maj to jako cvičení, vždycky při tom jenom dělaj takovej virvál.“


Vypadalo to, že v tomhle případě ale asi fakt někde hoří. Nasládlej kouř byl cejtit až k Hruškovi na balkón. Měl jsem takový divný tušení. Zvuk houkaček k nám pořád doléhal, nemohlo to bejt daleko. Třeba v tomhle případě představení bude. Vzali jsme rozpitý plechovky od piva s sebou a vydali se po čichu a zvuku sirén. Hruška cestou v baráku vyrval ze zdi hasící přístroj, prej co kdyby se náhodou naskytla příležitost udělat nějakej hrdinskej čin. Ten vyhulenej vůl už se určitě viděl v novinách, jak dostává od prezidenta medaili za statečnost.

Nemuseli jsme chodit daleko. Hořel náš klub. Hořel Tunell. Stáli jsme tam několik dlouhejch chvil jako přibitý k zemi. Bylo to jako ve snu, nechtěl jsme uvěřit, že je to pravda. Pořád jsem doufal, že se mi to jenom zdá. Z oken Tunellu se valily obrovský oblaka dýmu, všude pobíhali trochu neorganizovaně hasiči a hučení plamenů bylo slyšet až k nám. Byl to šok!

„Sem nesmíte!“ Vztyčená pravice a nekompromisní pohled městskýho policajta byly dostatečně výmluvný. Dobře jsme ho znali. Konečně měl ten kretén taky nějakou pořádnou práci. „Tady momentálně hoří.“
„Jo, taky jsme si všimli. Ten klub patří totiž nám a rádi bysme ho…“
„… pomáhali hasit,“ vpadnul mi do řeči Pepa Hruška a významně potěžkal v ruce ukradenej hasicí přístroj.

Měšťák se na nás díval s neskrejvanym odporem. „Pomáhat hasit? To si ze mě děláte prdel? Od toho jsme tady snad my – my zásahový složky. Ale nakonec pomoct nám můžete. Potřebujeme od vás důležitý informace, i ty nám hodně pomůžou,“ pokyvoval důležitě hlavou. „Potřebujem nutně vědět, co je všechno uvnitř a taky jestli ten váš klub má ještě nějakej zadní vchod.“

Bylo to možná jen slabejch pár vteřin, kdy jsem se snažil rozpomenout, co všechno nám tam dole vlastně teď olizují plameny, o co všechno přicházíme a co všechno tam můžou hasiči a pak i policajti najít… a po zádech mi přejelo takový lehký nepříjemný chvění. Plechovka! Na polici je ta zatracená plechovka. Minulej víkend jsme ji narvali až po okraj hulením. Spřátelený pěstírny nám to sem sice vozej za podstřelený ceny, ale na váhu by to mohlo vynést docela slušnej flastr. Chytla mě schíza, který jsem se už nezbavil.

„Celkem tam nic nemáme…“ chrlil jsem na měšťáka, „ znáte to, hospoda, jenom židle, chlast, pivo, jo a sakra – céóčková bomba. To je asi blbý, že jo?“
„Cože?! To teda asi blbý je!“ Policajt zamžikal očima a běžel rychle k hasičský dodávce, kde stál kníratej chlápek s vysílačkou a zřejmě celou tuhle operaci řídil. To byla naše chvíle. Drknul jsem do Hrušky tak důrazně, že i on bez dlouhýho vysvětlování pochopil, že mě má bez keců následovat. Rozběhli jsme se zběsile směrem k viaduktu. Teprv když jsme oběhli blok a nebylo na nás už odnikud vidět, jsem se zastavil.

„Hruško, ta plechovka! Máme tam hulení minimálně za padesát táců, sepíná ti to? Musíme ji odtamtud dostat. Jestli shoří, tak o ty prachy přijdem, ale jestli ji najdou, tak jsme všichni v pěknym průseru.“
Tentokrát chápal i Hruška. Kupodivu začal bejt docela akční.
„Vezmem to tady přes ty garáže. Přes ně se dostanem k zadnímu vchodu. Z týhle strany nikdo nestojí a vypadá to, že o existenci zadního vchodu ještě nikdo nic neví.“ Pepa Hruška se rozeběhl proti zdi, až to vypadalo, že se ji pokouší probourat hlavou. V poslední chvíli se odrazil a rukama se zachytil za okap. Nohama pak začal ve vzduchu zběsile šátrat a snažil se odrazit, aby se tak dostal na střechu garáže. Chytil jsem ho pod zadkem a strkal ho potupně nahoru. Podařilo se. Hruška se rozvalil na střeše a podával mi dolů ruku. „Podej mi ten hasičák, budeme ho potřebovat. Zadní dveře budou zavřený, musíme rozbít zámek.“

Jak řikám. Akční. Ale měl pravdu. Zadní vchod jsme používali jen při vysejpání odpadků, takže klíč od těhle dveří jsme teď měli pověšenej vevnitř v lokále. Jednou rukou jsem se zachytil okapu a za druhou jsem se nechal zvolna vytahovat Pepou Hruškou na střechu. Za chvíli jsme se shrbený jako dva indiánský náčelníci plížili po střeše garáží směrem k našemu dvorku. V těhle místech byla střecha bohužel o dost vyšší než z ulice, kde jsme na ni vylejzali, a dvorek zadního traktu teď vypadal jako nepříjemná propast.
„Ty vole, skočíme to?“
„Jasný. Popelnice nás zbrzděj.“ Pepu ani teď neopouštěla akční nálada, kdy moc nepřemejšlel nad důsledkama svejch činů. Mocně se odrazil a bravurním skokem Zorra mstitele skočil mezi plastový popelnice. S rachotem se rozlítly všemi směry, Hruška dostal jednim víkem trochu po tlamě, ale jinak vypadal kupodivu živě. Hodil jsem mu hasičák a skočil za nim. Už ne tak bezhlavě, jako Hruška, ale stejně jsem si trochu hnul s chodidlem. Dobelhal jsem se k mříži. Najednou mi ten zámek přišel moc bytelnej. Taky jsme mohli koupit nějakej větší šunt, ale kdo to mohl tušit.

Prásk!!! Dvorkem se rozlehla plechová rána. To se Hruška snažil rozstřelit ten zámek. Malinko povolil, ale neotevřel se. Prásk! Další a další rány. Až možná po patnáctý se zámek teprve rozletěl. Normálně by na nás asi někdo vyběhnul, ale teď měl celej dům očividně úplně jiný starosti. Mříž jsme překonali, ale čekaly nás ještě vchodový dveře. Ty jsme ale překvapivě prorazili docela snadno. Dveře se s bouchnutím rozletěly a shora jsme uslyšeli nějaký poplašený výkřiky. Někde z dálky, jakoby od vchodu. Možná jsme hasičům nahoře udělali trošku horkej průvan. Sem se ale očividně ještě nikdo z nich neprobojoval. Byli jsme ve skladu. V našem skladu. Nešlehaly tu žádný plameny ani tu nebyl skoro vůbec cejtit dým, ale měli jsme strach.

„Budem losovat, nebo tam mám jít rovnou já?“
„Běž tam ty, já to neustojim, ale losovat klidně můžem, jako aby se potvrdilo, že jsi tam měl stejně jít ty.“
Hruška už svoji dnešní dávku odvahy zřejmě vyčerpal tím skokem do popelnic. Plechovka byla na dosah, to jsem věděl, jen pár kroků od skladu na polici za barem. Pokud se teda požár ještě nerozšířil až sem, bude celkem snadný se jí zmocnit. Otevřel jsem opatrně dveře do lokálu, ale v tu ránu se na mě vyvalil obrovskej oblak dýmu, následovanej takovou horkou palbou, až jsem odskočil o dva metry dozadu. Jako když si otevřete rozpálenou troubu s vepřovou pečínkou rovnou do ksichtu. Teda až na ten smrad.

„Ty bláho, to nedám,“ vrtěl jsem skoro poraženecky hlavou.
„Já myslel, že ti vedro nevadí, si říkal, že chodíš do sauny?“
„Nebuď vtipnej a dělej, musim si prodloužit čas, kterej tam vydržim. Musíš mě něčim polejt. Vběhnu tam co nejvíc mokrej.“
Do dneška nechápu, proč mě Hruška začal polejvat oranžovou limonádou, když se všude válely balíky s normální perlivou vodou, ale to už byl prostě on. Za chvíli ze mě jen teklo a nepříjemně se na mně všechno lepilo. Natáhnul jsem si přes hlavu kapuci, nasadil rukavice, co se tady válely, popadl hasičák a vytrhl pojistku. Pak jsem se zhluboka nadechnul a vrazil znova do lokálu. Rozdivočelej kouř mně nepříjemně spaloval obličej, nebylo skoro nic vidět, adrenalin ze mě stříkal, a tak jsem se začal urputně bránit. Zmáčknul jsem spoušť hasicího přístroje a pálil před sebou pěnu, jako bych bojoval v počítačový střílečce. Bylo to asi trochu zbytečný, ale dodávalo mi to pocit bezpečí. I přes smrad spálenin jsem neustále cejtil tu zatracenou oranžovou limonádu. K baru to ze skladu bylo slabejch pár kroků, ale při pocitu, že uhořim nebo právě teď exploduje ta céóčková bomba u pípy, mi to připadalo jako věčnost.

Přes kouř jsem toho moc neviděl, přestože v přední části lokálu byla strašlivá záře od vysokejch plamenů. Nakonec jsem ale k baru zdárně dorazil. Tváře mě pálily, výpary omamovaly a už jsem cejtil, že dlouho nevydržim. Odhodil jsem na zem hasičák, popadnul křečovitě plechovku s našim huličskym pokladem a co nejrychleji mazal zpět k zadnímu vchodu. Kašlal jsem a rozdejchával to několik minut. Taky mě přes rukavice nechutně pálily ruce od tý horký plechovky. Ale byl jsem venku, přežil jsem to. Na to, že jsem byl hrdina dne, mi Hruška nevěnoval zrovna moc pozornosti. Zajímala ho hlavně ta plechovka. Odklopil zbrkle plechový víčko a znalecky nasál vůni. Doslova do sebe vsrknul ten šedivej obláček, kterej se na něj vyvalil. Pak zařval a upustil ji na zem. Hnán svym nevyléčitelnym chtíčem, si v první chvíli vůbec neuvědomil, jak je plechovka rozpálená. Celej obsah se rozsypal po dvoře. Místo aby sbíral zelený plody pěstitelskejch úspěchů všech našich známejch, pomalu tuhnul a čuměl přiblble zpátky do skladu.
„Sakra můžeš mi pomoct to posbírat?! Co je s tebou?“
„Nevim, nic. Asi jsem se nadejchal těch výparů.“
„Jakejch výparů? Sakra to snad já jsem tady nasazoval život uprostřed běsnícího živlu, tak jak ty můžeš bejt nadejchanej výparů?“
„Nevim, asi ta plechovka. To hulení se v ní v podstatě vařilo. Já tady teď zůstanu, nejde to.“ Pak už nemluvil a jenom nepřítomně čuměl.
„Hruško, dělej, musíme vypadnout. Vyražený dveře… Jak budeš dokazovat, že jsme majitelé a že to tu nečórujeme, he? A ta plechovka… Máš v ruce ztrátu nejmíň dvou let svobody, rozumíš?“ Sebral jsem ještě rychle ze skladu flašku skotský a strčil ji pod bundu. Docela hrubě jsem pak zatřásl se svym podařenym parťákem a snažil se ho odtáhnout zpátky směrem k viaduktu, teď už normálně předem, přes průjezd vedlejšího domu. Před Tunellem se mezitím srotil velkej dav čumilů. Plánoval jsem se mezi ně nenápadně vmísit a nesnažit se na sebe zbytečně upozorňovat.

Jedním z čumilů byl i Majzl. Hruška se na něj nepřítomně díval přes takový ty svoje typický úzký štěrbiny, který mu při hulení zůstávaly místo očí.
„Kouř. V Tunellu, v Tunellu je teď už jenom kouř.“

Normálně bysme se mu tlemili. Ale nutno přiznat, že měl pravdu. Teprve teď mi bylo úplně jasný, že tohle je konec. Hasiči nám vymlátili všechny okna. Šlehající plameny pomalu začaly olizovat první patro. Všechno je ztracený. Nechtěl jsem si tu myšlenku připustit, ale nedovedl jsem si představit, že nám tam dole něco zbyde. Co nestráví plameny, to nám rozpráší hasiči stříkačkama.
 
Provoz aut kolem Tunellu byl kvůli hasičskýmu zásahu svedenej jen do jednoho pruhu. Auta zpomalovaly a řidiči čučeli tak, jak čučí na každou blbou nehodu a vytvářej pak nesmyslně zácpy. Stejná zácpa se teď vytvořila před Tunellem. Náhle ale jedno auto zastavilo. Řidič, aniž by se obtěžoval zajet někam ke straně, nechal svoji černou audinu stát nastartovanou přímo uprostřed silnice. Otevřel dveře a vydal se směrem k nám. Hned jsme ho poznali. Byl to Žralok. Čuměl na nás opovržlivě svejma malejma, násilnickejma očima a pravou ruku si zastrčil do vyboulený pravý kapsy. Mohli jsme jen tušit, co v ní asi má.
„Žádný hovadiny,“ spustil tim svym nepříjemnym ruskym přízvukem. „Dneska máte lekci a jsme srovnany. Jestli se my ještě někdy setkáme, pak už budou mrtvý. Už nic nepodnikejte, nebo…“
„Ty nám chceš vyhrožovat, ty kreténe…“ vletěl mu do řeči rozzuřeně Majzl a chtěl chytit Žraloka pod krkem. Ten uskočil o dva kroky zpět a jednim pohybem vytáhnul z kapsy pistoli, ale jenom tak, aby nebyla moc vidět. Tomu volovi bylo ale stejně asi úplně jedno, že je uprostřed davu čumilů.
„Jasně, že vám budu vyhrožovat. A nechtěj mě nasrat, dobře vim, že jste mi zabili psa. Teď jsme si kvit.“ Při těch slovech se s lehkym úsměvem podíval směrem k hořícímu Tunellu. „Jo a tady ode mě máte pohlednice na památku, kdybyste snad dost dobře nechápali.“ Sáhnul do náprsní kapsy a vyndal dvě obálky. Jednu podal mně, druhou Hruškovi. Kolona začala stále nervózněji troubit. Žralok udělal směrem na auta za sebe významnýho fakáče, svalil svůj tlustej zadek do audiny a za kvílivýho zvuku pneumatik vypálil směrem k Žižkovu.
„Já ho zabiju, hajzla.“ Hruška už se zřejmě trochu probral z kómatu. V ruce držel fotku svojí mámy, jak stojí před vchodem u nich do domu a otevírá dveře. Na zádech měla fixou neuměle nakreslenej terč.

Rychle jsem roztrhal svoji obálku. Že by nám ten parchant chtěl odstřelit mámy? Ne! Aspoň v mym případě s mámou nepočítal. V mojí obálce byla fotka Slunečnice, jak sedí na Karlově mostě a píše ten svůj román. I ona měla na sobě nakreslenej terč. Ztuhly mi ruce. Koukal jsem se pořád na tu fotku a představoval si Žraloka a jeho pochopy se zlatejma zubama, jak vytahujou bouchačky a všichni v jeden moment pálej do Slunečnice. Ta se řítí po zádech do kalný Vltavy a… a to všechno vlastně jen kvůli našemu malýmu fórku s bejvalym spolužákem Důšou. Ne, jí nikdo nezkřiví na hlavě ani vlásek. To Majzl nechal najmout na tuhle ruskou partičku Ministra. Já jsem se nikdy nechtěl pouštět do nějaký války. Tak proč zrovna já dostávám varování na nejcitlivější místo? Asi abych je přesvědčil, aby už nic nepodnikali?
„Co teď?“ obrátil jsem se hodně podrážděně na Majzla. Ten mi přišel trochu mimo. Možná se zhulil, možná si fetnul něco jinýho. Čuměl upřeně do plamenů, vůbec se nesmál a v jeho očích se odrážela nenávist, vztek a – a pomsta.
„Teď to teprve začne… Ministr dostal slušně zaplaceno a jeho prací je zbavit nás všech těhle potíží. Nemám důvod mu nevěřit. Odvede dobrou práci, neboj, už nám klub nikdo nezapálí.“

„Ty vole, to je jasný, že nezapálí, když právě teď lehá popelem. O Tunell právě šlo, rozumíš! Je po všem, tohle je konec, tak na to čum!“
„Neboj, tohle si nenecháme líbit. Tohle si nikdo nemůže dovolit…“
„Jak nenecháme?! Tys neviděl ty fotky? Čum vole, vědí o nás všechno. Vědí, že pálim za Slunečnicí, vědí, kde se pohybuje, kde bydlí. Už nám nemaj co zapálit, tak nás začnou zabíjet! Chápeš to, ty idiote?!“ Poslední slova už jsem na něj jenom řval. Po tom všem stresu to muselo jít ven. „Jseš hovado. Dostals nás do totálních hoven. Já řikal, že do žádný války nikdy nejdu. Od teďka je neznáme. Necháme to totálně bejt. Žádný odvety, rozumíš, nic, nic…“
„Drž hubu, srabe!“ Docela neurvale do mě strčil, víc, než bych od něj čekal. Po něčem jsem uklouznul a svalil se na špinavej chodník. Odsud jsem zuřivě sledoval svýho bejvalýho společníka a teď už asi i bejvalýho kámoše. Beze slova se otočil a zmizel někde za davem požárních turistů. Ty teď chudáci nevěděli, jestli maj čumět na oheň nebo na to, jak se válim v psích sračkách. Nevěděl to ani Hruška. Stál rozpačitě nade mnou, v jedný ruce žmoulal fotku svojí mámy a v druhý plechovku toho jedinýho, co nám zbylo z naší minulosti.
Loudavě jsme s Hruškou vyrazili směrem k viaduktu a pak tunelem do parku. Vyškrábali se na pobořenou zeď, ubalili si pořádně silnýho špeka z plechovky, koukali na město a bylo nám mizerně.
„Co zejtra? Pudem to tam uklidit?“
„Uklidit? Co? Co tam asi tak zbylo? Hruško, už neni co uklízet, tak se s tim smiř. Ty to pořád nechápeš, Tunell dneska skončil. Žádnej jinej už nebude. Nemám ani chuť něco dalšího rozjíždět. Rozhodně už ne s Majzlem.“
„Co ho raplo? Je ňákej divnej poslední dobou, to se musí nechat, to teda jo.“
„Já ti povim, co ho raplo. Tohle, tohle je teď Majzl.“ Vytáhnul jsem z kapsy plastovej sáček s bílym práškem a zamával s nim Pepovi Hruškovi před očima.
„To teda čumim. A co to vlastně je?“
„Herák vole. Vypadlo to z tý plechovky, jak jsi ji vysypal u zadního vchodu. Měl to schovaný až na dně. Už mi taky dochází, proč jsme měli poslední dobou tak nízký tržby, přestože bylo celkem narváno…“
„Co… to jako, že čóroval prachy? Naše prachy?!“ Hruška se napřímil a v jeho očích se zračilo nepředstíraný zklamání. „Tak Majzl, Majzl nám čóroval prachy…“
„Potřeboval je na fet. Je úplně zmagořenej, neumíš si asi představit, co to s tebou udělá.“
„To asi ne. Já jsem nikdy na ničem závislej nebyl.“ Trochu rozpačitě se podíval na toho svýho jointa a pak hned zase na mě. Dělal jsem, že to nevidim. Vylovil jsem radši z kapsy tu skotskou a za docela krátkou chvíli jsme ji celou zbourali.
„Co budeš dělat?“
„Nevim, zajdu ještě za Bedřichem a možná rozjedeme nějakej společnej biznis. Chudák Bedřich vůbec netuší, co se stalo.“
„Ó ká. Tak ho pozdravuj. Já zejtra asi mizim. Seberu pickupa a Slunečnici a jedem někam k moři. Zkusim tam sehnat nějakou práci za barem, to umim nejlíp. A tohle si nech.“ Při těch slovech jsem mu podal plechovku. „S sebou to stejně tahat nemůžu. A ty potřebuješ něco do začátku svýho podnikání…“. Začal jsem se tlemit, až jsem málem spadnul ze zídky. Hruška to moc nepochopil, ale tlemil se taky. Na chvíli nám bylo zase dobře.


Dále by vás mohlo zajímat…
Kouř v Tunellu - 18. část

15.12.2014
Kouř v Tunnelu - 17. část

Kouř v Tunellu - 18. část

9.6.2014
Kouř v Tunellu - 14. část

Kouř v Tunellu - 18. část

11.8.2014
Kouř v Tunellu - 15. část

Kouř v Tunellu - 18. část

21.10.2014
KOUŘ V TUNNELU - 16. ČÁST


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu