Aktuální článek
Chlast – slast

Chlast – slast

  • Svoje první pivo jsem si dal ve čtrnácti. Šel jsem z gymplu a starší kluci, což byli samozřejmě obrovský idoly, nás vzali sebou. Nechutnalo mi to, ale když jsem vypad z hospody U Loučků, svět krásně svítil a ten pocit štěstí a velký nádhery byl nepopsatelnej.

Zjistil jsem, že existuje látka, která mi mění vědomí a zlepšuje náladu. Úplně fantasticky. Navíc v tom byl moment tý spiklenecký party se staršíma klukama. Pokračovali jsme v tom s kámošem a nakonec jsme do toho zatáhli další a najednou z nás byla partička nezletilejch ochlastů.

Pak už to jelo. Množství chlastu nebylo nikdy problém. Hospodský nám nalejvali skoro všude. Komunistický policajti s nima byli domluvený, takže jsme se na policejní stanice dostávali minimálně. Chlastali jsme každej den. Pili jsme rum, myslivce nebo vodku. Pivo. S džusem. Vožírali jsme se v bytech, po hospodách, na brigádách nebo gymnaziálních výletech. Všichni jsme kouřili startky. Vožírali jsme se do bezvědomí. Otravy alkoholem, rvačky a sex, nebo co to bylo… Bylo nám to nakonec všechno jedno. Nihilismus a veselý příběhy. Agresivita alkoholu nás nechala jednou ležet zbitý na dlažbě Starýho Města, jindy poblitý někde v křoví. Ty příběhy se ani nedaj popsat, jednou jsem se probral v parku a viděl nad sebou obličej šíleného muže. Sahal mi do kapes. Kopnul jsem ho do břicha a začal jsem blít. Odešel pryč. Alkohol podbarvoval veškeré naše kroky. Srali jsme na všechno. Jak je to krásné, ve čtyři ráno balancovat na hraně mostu dvacet metrů nad ledovou vodou Vltavy. Potom sednout do auta a jet přes město na drink někam jinam. Konflikty s policií. Havárie. Sklo v očích, smrt chodící všude okolo. Absint.

Marihuana do toho všeho přišla až v devadesátejch letech. Najednou tady bylo něco, co nejen že nevyvolávalo kocovinu, ale zároveň to z nás nedělalo totální čuráky. Na druhou stranu, určitý modely dělaly kromě barevný hudby srandovní paralýzu. Pamatuju se, že jsem jednou stál několik hodin u kámoše ve dveřích na balkón a nevěděl, jestli mám jít na balkón, nebo zůstat v obýváku.

Připadalo mi to dilema tak krásný a zajímavý, že jsem tomu ty čtyři hodiny dal. Jízdy do Amsterodamu. LSD. V devadesátejch letech se kapitalismus rozjel a já k tomuhle hobby přidal rodinu a práci.

Šílenství se dostavilo někdy koncem toho desetiletí. Měl jsem pocit, že moje vědomí je oddělený od těla, že někde prostě omylem jen tak umřu. Konec existence ve mně vyvolával rozpaky, ale víc mi vadilo, že nemám život úplně pod kontrolou. Že chlast táhne do propasti bylo evidentní, ale taky bylo potřeba si po těch celotejdenních sračkách v práci odpálit ve čtvrtek a v pátek mozek do vesmíru.

Příležitostně tráva, jako doplněk chlastu.Všimnul jsem si, že po marihuaně hrozí mýmu okolí o moc menší nebezpečí než po lihu. Vůbec žádná agresivita ani nebohý nápady sedat za volant, to po trávě vůbec nehrozilo. Bylo to levnější, vlastně úplně zadarmo, a voňavější a intenzivnější.

Potom to celý skončilo, život se zatočil dokola a svět se změnil a probudil mě v roce 2014, a tak se dívám zpátky. Přežili jsme ten legální chlast a zklidnila nás nelegální tráva? Nebo to je jenom čas, který se táhne pomalu směrem ke konci?
Už nepiju, jen občas si dám pivo nebo kafe s rumem. Nebo mi někdo dá jointa a já si dvakrát potáhnu a mám na večer vystaráno. Přežili jsme ten těžkej, odpornej, zkurvenej, legální chlast, kterej nám nic nedal, a dnes řešíme, jestli by měla být legální marihuana?!

Co to je za úplně stupidní otázku?

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!