25

Co je moc, to je moc

K drogám bývá přirovnáváno kdeco, od práce, sportu a sladkostí až po jídlo či sex. Na tom všem prý může vzniknout závislost… Ano, je to asi trochu přitažené za vlasy. Pokud však jde o závislost na moci, některé souvislosti bychom neměli přehlížet, ať už jsou skutečné, či zdánlivé.

Co je moc, to je moc

Závislosti na vodě

Není to tak dávno, co byl termín závislost chápán jen jako fyzická závislost na psychotropních látkách. Protože však je pro leckoho docela těžké odepřít si nejen látky bez zjevných psychotropních účinků, ale i nejrůznější činnosti nelátkové, začal být používán v širším slova smyslu.

A není divu – třeba závislost na výherních automatech tu drogovou skutečně v mnohém připomíná. Dnes už však běžně mluvíme o závislostech na všem možném – na práci (workoholismus), na nakupování, na televizi, na internetu, na sociálních sítích, na počítačových hrách, na adrenalinových i ostatních sportech, na zdravé výživě, na cukru či na pornografii… Když k tomu přidáme i závislosti na činnostech pro zachování lidského rodu nezbytných – na jídle či na sexu, je na místě klást si otázku, zda už to není příliš. Opravdu jde o totéž? Ani experti se neshodnou.

Rozumnou míru patrně překročila Česká televize, když uprostřed léta odvysílala reportáž o rostoucím počtu „aquaholiků“ – lidí posedlých tím, že nepijí dost. Plastický chirurg v ní zcela vážně prohlásil, že voda je droga a kdo se ji naučí pít, cumlá ji pak už napořád. Odborníci na závislosti slovo nedostali, ale jeden si na Facebooku postěžoval, že termíny vytvořené přidáním přípony „-holik“ znějí vznešeně a „maskují blba, který to vypouští“.

Ne všichni jeho kolegové však sdílí skepsi. Někteří by rádi rozšířili hranice působnosti svého oboru a docela se jim to daří. Už tak nejasné a stěží uchopitelné slovo droga se stalo synonymem pro cokoli, čeho je těžké se vzdát. Pojďme se tedy podívat na zoubek jedné takové „drogy“, která se týká nás všech. Mezi nejnáruživější uživatele totiž patří politici a šéfové velkých korporací.

Moc jako kokain?

Ne, nemám na mysli workoholismus. Řeč bude o závislosti na moci. Mít moc znamená činit rozhodnutí ovlivňující osudy méně mocných. Co má společného s drogami? V první řadě to, že „prostě říct ne“ bývá dost těžké.

Profesor Jeffrey Pfeffer, odborník na management, vedení a lidské zdroje, se domnívá, že moc je návyková, a to jak v psychickém, tak i fyzickém smyslu. Styky s významnými lidmi jsou vzrušující, povzbuzují ego a navozují rauš, který si s účinky drog příliš nezadá. Důsledkem je úporná snaha mocných si svou moc udržet (či ji v případě ztráty získat zpět), protože žít bez ní může být pro závislého zdrcující. Najednou se nic neděje, oblíbený rauš se stává nedosažitelným, mocní přátelé se postupně vytrácí… Není divu, že mnoho vedoucích pracovníků odkládá odchod na odpočinek tak dlouho, jak to jen jde, i když mají do smrti vystaráno! Bývají posedlí touhou mít vše pod kontrolou a ztrácí schopnost odpočívat. Ani osmdesátiletí pracující multimiliardáři nejsou ničím výjimečným. Opravdu je to ještě baví, nebo jen nedokáží přestat?


Pfefferova pozorování potvrzuje také profesor psychologie Ian Robertson. Pocit moci prý zvyšuje v mozku mužů i žen hladinu testosteronu a také dopaminu, který hraje zásadní roli v systému odměn. Tím se moc trochu podobá kokainu – mezi její účinky patří navození pocitu zvýšené energie a euforie i povzbuzení sebedůvěry a ostražitosti. Zdá se, že moc mění i způsob myšlení a činí mocné chytřejšími. Kdo by odolal?

Jenže jako obvykle to má i odvrácenou stránku – pocity úzkosti, neklidu a paranoi, ale také nedostatek soucitu, nedočkavost a arogance. Někdy i šokující chyby v úsudku a nepřipouštění si rizik. Nepřipomíná vám to některé z našich politiků? Mnozí z nich přitom byli původně docela sympatičtí. Je příznačné, že o některých se šušká, že kokainem nepohrdnou. Ale pravda může být i jinde – možná je nezměnil kokain, ale moc.

Příčina či následek?

John Dalberg-Acton, anglický historik, novinář a politik, se roku 1887 proslavil výrokem, že „moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně“, k čemuž patří ještě hrozivý dovětek, že „významní lidé jsou téměř vždy lidmi špatnými“.
Skeptik může oprávněně namítnout, že korelace nedokazuje kauzalitu a že příčinná souvislost může stejně dobře vést třeba i opačným směrem – což by znamenalo, že špatní lidé mají lepší předpoklady moc získat a udržet. Hledání styčných bodů s drogami by pak bylo jen projevem úžasné lidské schopnosti vidět souvislosti i tam, kde žádné nejsou.

Podle některých (vážně míněných) odhadů trpí nějakou formou látkové či nelátkové závislosti 90 % obyvatel, jenže pak už je (nebo spíš nás) lze jen stěží označit za nemocné. Ze závislosti jako nemoci se rázem stává jen jakýsi adaptační mechanismus a slovo samotné se redukuje na neschopnost odepřít si libovolný požitek.

Politici a paviáni

Vraťme se proto raději k dopaminu. Změny jeho hladiny vědci nezkoumali na politicích, ale na paviánech. Obě skupiny vytvářejí organizované tlupy s hierarchickou strukturou a mají společného víc, než by se na první pohled zdálo.
Postup na vyšší pozici v žebříčku moci vede ke zvýšení hladiny dopaminu v mozku, což s sebou přináší zvýšení agresivity a sexuální aktivity. Naopak sestupem níž se hladina snižuje. Spolu s tím vzrůstá úroveň stresu a klesají rozpoznávací schopnosti. Trochu to připomíná životní osudy českých premiérů, že? Ale neodsuzujme je. Dopamin působí na velmi stará centra mozku. Mít moc v konečném důsledku znamená pro paviány i vládce možnost zplodit více potomků, a i když člověk snad už není jen stroj na kopírování genů, miliony let staré mechanismy stále fungují jako kdysi, dovolíme-li jim to.

Paviáni naštěstí nemohou po žebříčku moci vyšplhat příliš vysoko. Žijí ve skupinkách čítající nanejvýš pár stovek jedinců, a kdo se dostane na vrchol své skupiny, už nemá kam stoupat. I naši předkové žili většinu lidské historie v malých skupinách – ještě před několika tisíci lety existovalo na zemi několik set tisíc nezávislých politických jednotek! Až rozvoj zemědělství umožnil časem vznik prvních městských států. S nimi přišla i koncentrace moci a její zneužívání začalo působit potíže.

Zneužívání moci

Bagdád, 1982. Irák před dvěma lety zaútočil na sousední Írán, ale válka se pro něj nevyvíjela vůbec dobře. Irácký diktátor Saddám Husajn chtěl jednat o ukončení bojů, ale íránský vůdce Chomejní neměl zájem. Na jednání vlády proto Saddám požádal svůj kabinet o upřímnou radu, co dál. Ministr zdravotnictví navrhl, že by Saddám mohl dočasně odstoupit a po vyjednání míru se vrátit do funkce.

Rozčilený vůdce se nejprve zeptal, zda ještě někdo další s nápadem souhlasí. Nikdo se nepřihlásil, a tak Saddám nebohého ministra doprovodil do vedlejší místnosti, kde ho zastřelil. Poté jednání pokračovalo nerušeně dál. A navzdory válečným neúspěchům zůstala Saddámova moc ještě dvě desítky let absolutní.
Když začnou mocní porušovat i vlastní zákony, je zle. V historii bohužel najdeme nepřeberné množství dalších příkladů. Hrůzy světových válek a totalitních diktatur minulého století by nám měly zůstat varováním i do budoucna. Jenže „válka proti moci“ není na pořadu dne. Podle převažujícího mínění by se lidská společnost bez vládců zhroutila, a tak nezbývá než se snažit alespoň minimalizovat rizika a zajistit, aby mocní napáchali škod co nejméně. Srovnání s přístupem „harm reduction“ v protidrogové politice jako alternativě k válce proti drogám se zde přímo nabízí.

Zkrocení moci

Pokud se bez moci neobejdeme, zkusme ji aspoň pečlivě regulovat, aby se potenciální feťáci nemohli sjet přes míru. Ale jak na to?

Athénští Řekové již roku 510 zavedli ostrakismus neboli střepinkový soud. Rozhodlo-li lidové shromáždění o jeho konání, každý z účastníků napsal na hliněný střep jméno toho, kdo podle něj představuje pro obec největší nebezpečí. Když se shromáždilo dostatečné množství hlasů, byl nejčastěji jmenovaný z Athén na deset let vypovězen. Vrátit se mohl až po vypršení „trestu“ (pod hrozbou smrti), ale o majetek nepřišel. Nefungovalo to úplně hladce – trest byl mnohdy nezasloužený. Někteří vyhnanci zas svůj vliv uplatňovali i nadále pomocí prostředníků.

Jednoduchou možností omezení moci se zdá být stanovení rozumné maximální délky výkonu politické funkce, ale ruský příklad ukazuje, že opět stačí dosadit místo sebe dobrého kamaráda.

Důmyslnější pojistkou je dělba moci. Vyvíjela se už od starověku a v moderních demokraciích tak nazýváme princip politického uspořádání, který má zajistit, aby moc zákonodárná, výkonná a soudní (v praxi bývají rozděleny i zevnitř) nebyly ve stejných rukou a vzájemně se kontrolovaly. I když jsme v uplynulých letech měli šanci sledovat, že to občas drhne, k orientálním despociím máme naštěstí pořád hodně daleko.

Skrytá hrozba

Bohužel, v jedné oblasti pojistky chybí. Soukromé firmy jsou vlastně malými diktaturami, jejichž vedení se zodpovídá jen majitelům. Sice u nich také existuje jednoduchá dělba moci – představenstvo jako statutární orgán a dozorčí rada jako kontrolní orgán –, ale disponuje-li jeden z akcionářů dostatečně vysokým podílem, jeho síla je značná. A protože cílem korporací je vytváření zisku, etika a morálka se leckdy ocitnou na druhé koleji. Mocné firmy úspěšně ovlivňují tvorbu zákonů a pomocí sponzorských darů i vlastních médií zasahují do volebního boje. Největší z nich dokonce bez okolků jednají s celými státy jako se sobě rovnými. Obrovské nadnárodní korporace jsou proto jednou z hrozeb svobody a demokracie, protože moci mají až příliš.

Problém se zdaleka netýká jen křehkých demokracií, jak ilustruje nedávný příběh mediálního magnáta Ruperta Murdocha, který získal až příliš velký vliv na politiku Velké Británie. Pomocí svého mediálního impéria dokázal australský miliardář ovlivňovat výsledky voleb a před pár lety vyšlo najevo, že jeho novináři politikům dokonce odposlouchávali telefony…

Co s tím? Řídit stát jako firmu spíš uškodí, než pomůže. Pokusy o zavedení komunismu vypadaly před sto lety možná lákavě, ale v praxi se těžce neosvědčily. Snad bez výjimky záhy vedly ke koncentraci moci do rukou malé skupinky vládců – staly se diktaturami, často dost brutálními. Revoluce byly odjakživa značně nejistým podnikem. Bezpečnějším řešením proto bude spíš snaha o co největší otevřenost v rámci stávajícího systému. Když bude známo, kdo koho financuje a kdo jak rozhoduje, ovlivňovat ve skrytu chod státu bude přeci jen o něco těžší.

Pozor na komplexy

Že nejde jen o blouznění konspiračních teoretiků, dokazují slova, která pronesl americký prezident Dwight D. Eisenhower. Již roku 1961 ve svém posledním prezidentském projevu varoval před vzrůstající mocí vojensko-průmyslového komplexu. Tím měl na mysli propojení armády, zbrojních firem, politických struktur a dalších skupin s mocenskými zájmy, jejichž vliv – ekonomický, politický i duchovní – byl již tehdy značný. Odstupující prezident a význačný generál z druhé světové války řekl:

„Nikdy nesmíme dovolit, aby tíha tohoto spojení ohrozila naše svobody nebo demokratické procesy. Nesmíme je brát jako samozřejmost. Pouze bdělé a uvědomělé občanstvo si může vynutit, aby ohromná průmyslová a vojenská obranná mašinérie jednala v souladu s našimi mírovými způsoby a cíli, a v důsledku tak byla posílena naše bezpečnost i svoboda.“

Od té doby uplynulo přes půl století a situace se v mnohém změnila, ale nejrůznějších „komplexů“ ohrožujících naše svobody i demokratické procesy neubylo. A byl to paradoxně právě Eisenhower, kdo roku 1954 ohlásil „novou válku proti závislostem“, která o dvě desetiletí později přerostla ve „válku proti drogám“. Více demokracie ani svobody nepřinesla. Ani nemohla, protože na závislost na moci se zapomnělo. A mocný J. Edgar Hoover mohl i za Eisenhowera nerušeně pokračovat v přestavbě FBI ve svou soukromou tajnou policii. Protože moc je droga, které se nezbavíme, dokud zůstaneme lidmi.


Dále by vás mohlo zajímat…
Co je moc, to je moc

12.1.2016
Policejní stát vs. Growshopy: trapná remíza

Co je moc, to je moc

14.12.2018
Purple Berry Kush k předplatnému Legalizace!

Co je moc, to je moc

8.1.2013
Plán dodávky marihuany splněn na 120%

Co je moc, to je moc

23.10.2018
Lživá protikonopná propaganda versus kritické myšlení a ověřená fakta


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu