24

PSYCHONAUTICKÁ KNIHOVNA 1: UMĚLÉ RÁJE

Slovo psychonaut je novodobou složeninou starých řeckých slov psýché (duše) a naútés (námořník). Psychonaut je tedy podle této etymologie ten, kdo se ve změněných stavech plaví oceánem duše a zkoumá tak sám sebe. Jedním z prvních proroků psychonautiky jako moderního umění zacházení se změněnými stavy vědomí byl básník Charles Baudelaire, který se v knize Umělé ráje ptá, jestli je drogové opojení cestou do nebe, nebo do pekla, jestli je obohacením skutečnosti, nebo jejím znetvořením. Sám totiž propadl opiu, hašiši i alkoholu, a tak hledá způsob, jak ocenit přínos drog, ale zároveň varovat před jejich nebezpečnou mocí.

PSYCHONAUTICKÁ KNIHOVNA 1: UMĚLÉ RÁJE

Charles Baudelaire a estetika vzpoury

V moderních společnostech pyšnících se svou vědeckou racionalitou a praktičností se psychonauti objevují nejprve mezi umělci. Jedním z prvních byl francouzský básník Charles Baudelaire, který nám zanechal několik důležitých psychonautických textů, vydaných v češtině pod názvem Umělé ráje. Baudelaire jako člověk dlouhodobě závislý na laudanu, opiu i alkoholu nepíše o něčem, co by sám neznal. Jeho promýšlení drogových zkušeností může sloužit jako klasický příklad psychonautického přístupu.

Předně mu jde o to, postihnout, v čem je zkušenost opojení specifická a v čem se liší od jiných stavů vědomí. Proto ji srovnává jak s běžnými bdělými stavy, tak s různými druhy rozšířeného vědomí, jako je fantazie, sen a halucinace. Toto srovnání zakládá na vlastních zkušenostech, které porovnává se zkušenostmi dalších lidí. Nespokojuje se ale s pouhým popisem, drogové stavy rozebírá a snaží se najít, co je pro ně typické. Tento popis a rozbor mu pak dovoluje jejich zasvěcené hodnocení. Baudelairovo psaní o drogách je motivováno osobním soubojem se závislostí a potřebou získat nad ní vládu. Proto je, na rozdíl od těch, kteří jsou předem rozhodnuti, že opojení je špatné, svým vytříbeným básnickým stylem schopen ukázat nejen nebezpečí, ale také krásu a svůdnost takového podnikání.


Podle Baudelaira má být umění co nejblíže životu. Nemá ho zkrášlovat, ale má ho postihnout v celé jeho šíři, i s jeho odvrácenou stranou. Jako jeden ze zakladatelů modernistické literatury chápe Baudelaire umění jako vzpouru proti upjaté měšťanské kultuře 19. století. Namísto klasické umírněnosti, symetrie a harmonie vzývá vše, co je neuměřené, vášnivé a spontánní. Umění nemá být zasvěceno ideálu, ale životu i s jeho nahodilostí, ošklivostí a zlem. Baudelaire se proto zajímá o vše, co rozrušuje vědomí a co nabourává spořádanost měšťácké společnosti. Krásu, o níž mu jako umělci jde, můžeme skutečně pochopit teprve skrze ošklivost, dobro pouze skrze zlo. Nejprve je nutno sestoupit do podsvětí a právo na krásu si vybojovat, jak Baudelaire píše v básnické sbírce Květy zla:

Jsi, Kráso, z propasti či z bezedného nebe? Tvůj pohled s ďábelským i božským zářením rozlévá v zmatku zlo a dobro kolem sebe, a proto k vínu tě snad přirovnat smím.“

Víno, hašiš, opium

Zájem o látky měnící vědomí souvisí u Baudelaira s jeho zájmem o neřesti všeho druhu. Báseň „Jed“, součást Květů zla, je tak nutné číst jak v souvislosti s Baudelairovými závislostmi, tak s hledáním všeho, co otřásá uspořádaností běžného života. V této básni je také vidět, jakým způsobem Baudelaire k drogám přistupuje:

„Víno nám odívá i brloh v hrozné špíně kouzelnými krásami a staví ve zlatě své páry před námi bájné sloupořadé síně jak slunce v západu, když mizí mlhami.

Opium zvětšuje, co nemá omezení, posouvá kraj věčnosti, a prodlužujíc čas a hloubíc radosti, plní duši chtivou snění temnými požitky nad její možnosti.“


Drogy podle Baudelaira stupňují představivost, která umožňuje i to, co je hrozné a špinavé, proměnit na něco kouzelného a krásného. Díky „chemicky“ vystupňované představivosti můžeme překročit meze běžného vnímání a rozšířit naši zkušenost nad její obvyklé možnosti. To je na jedné straně dar, jelikož droga dokáže i banální zkušenost zahalit mlhou obraznosti. Na druhé straně je to ale prokletí, protože zkušenosti opojení nás zároveň vzdalují od normálního prožívání, které se v porovnání s nimi stává nedostatečným.

Tyto principy jsou dále prohloubeny v „Básni o hašiši“ a ostatních textech Umělých rájů, jejichž tématem jsou hašiš a opium. Síla hašišové zavařeniny, kterou se Baudelaire opájel, musela být velká, protože je pro něj srovnatelná s dlouhodobými účinky opiátů. Hašiš a opium jsou pro něj ve svých účincích v zásadě srovnatelné a obojí způsobuje vznik „umělých rájů“.

Umělé ráje nebo též klamné ideály jsou soubory chorobných představ vznikající v důsledku užívání drog, na jejichž působení zajímá Baudelaira psychická aktivita, již vyvolávají. Řečeno jeho básnickým jazykem, vyvolávají jak andělské divadlo, tak zotročení duchem temnot. Baudelaire považuje stavy opojení za klamné ideály a ráje jimi vyvolané za falešné, ale je si zároveň dobře vědom jejich příjemné stránky, která je nakonec tím hlavním důvodem opájení. Za nejvyšší umění ve vztahu k opojným látkám považuje schopnost ochutnat jejich rajské plody a nepropadnout přitom jejich ďábelským svodům, což dramaticky dokládá následující citát:

„V této poslední části chci definovat a analyzovat mravní zkázu, kterou tento nebezpečný a rozkošný tělocvik může přivodit, zkázu tak propastnou a nebezpečí tak veliké, že mi ti, kteří se vracejí z tohoto boje jen lehce pochroumáni, připadají jako hrdinové, kteří vyvázli ze sluje mnohotvárného Protea, jako Orfeové, kteří zvítězili nad peklem.“

Jenže proč se navzdory vědomí nebezpečí nakonec necháváme přemoci slibovanou rozkoší? A proč by měla být rozkoš nebezpečná? Odpověď na první otázku opírá Baudelaire o představu lidské přirozenosti. Lidé jsou podle něho vášnivá zvířata. A základem veškeré vášnivosti je „záliba v nekonečnu“, která se projevuje dvojím způsobem: jako vášeň neustálého stupňování (rozkoše, moci, bohatství, vědění a podobně) a jako touha překročit danou situaci. Odpověď na druhou otázku vychází z toho, jak vlastně opojení probíhá a co způsobuje.

Cesty a fáze opojení

V Baudelairových rozborech lze nalézt dva mechanismy, zesilování a oslabování, a tři fáze opojení. Drogy působí jako „zvětšovací zrcadla“ přirozenosti, tedy rozšiřují to, čím už jsme, zejména naši vnímavost a představivost, ale i emoce. Normální vnímání je celostní, vnímáme situaci v celku a všemi smysly. Při změněném vnímání jsou jednotlivé smysly rozbouřené a zesílené tak, že se navzájem potlačují a překrývají. A naše vnímání je zcela pohlceno detaily, každá maličkost – barva světla, záhyb závěsu, mírné zakašlání – je najednou zveličená a zajímavá sama o sobě. Celek se rozpadá na fragmenty a vzniká halucinační stav. Uměle vyvolaná halucinace vzniká postupně. Zesílené vnímání přechází v zesílenou představivost, v takzvané „kypění obraznosti“, kdy je každý vnímaný detail najednou těhotný nevídaným množstvím významů. Zjemnění a zbystření vnímání je dále doprovázeno vystupňováním živosti prožitků. V halucinačním stavu se například každá kapka deště stane samostatným vodním světem. Jako by v jediné kapce byla skryta podstata vody s veškerou její silou.

Opojené vnímání postupuje od zveličení detailu přes různé podobnosti a odkazy (kapka – slza – pláč – vlhký porod – voda života, atd.) a původní vjem je přetvářen až na hranici nerozlišitelnosti mezi vjemem a představou. Ocitáme se v bezhraničním prostoru, kde neplatí obvyklé zákony časoprostoru, nýbrž zákony svobodného básnického tvoření. Celá tato proměna vědomí je provázena radikálním zesílením emocí a smyslnosti.

K těmto procesům dochází během první a druhé fáze, kdy účinek dostupuje vrcholu. Třetí fázi vyhrazuje Baudelaire postupnému odeznívání, jež je spojené s ochabováním a únavou. Během druhé fáze, kdy už plně podléháme „despocii“ vjemů, kdy žijeme tak hluboce a intenzivně, že nám připadá, že lze prožít několik životů najednou a že se otevírají velká tajemství, probíhá ještě jeden proces. Ten je francouzsky označován jako „illusion de grandeur“ a podle Baudelaira je hlavní příčinou mravního úpadku a temnou stranou opojení. Tato iluze vlastní velikosti vychází z rozkoše skýtané opojením. Zakusíme-li zesílenou živost vnímání a hloubku vizí překonávajících všední svět a odívajících každodennosti rouchem nekonečné významnosti, dojde zpravidla ke dvěma věcem. Za prvé si začneme myslet, že jsme lepší než střízliví lidé, jejichž svět je ochuzený. Za druhé pak všední realitu považujeme za ošizenou verzi pravé skutečnosti, přístupné pouze opojeným. A naše pýcha může v tomto stavu zajít až tak daleko, že „ze snílkova mozku nakonec vytryskne vrcholná myšlenka: ‚Stal jsem se Bohem!‘, že vyrazí z úst plamenný a divoký výkřik s takovou energií a razancí, že kdyby vůle a přesvědčení opojeného měly skutečnou moc, zporážel by výkřik: ‚Jsem Bůh!‘ i anděly roztroušené po nebeských cestách.“

Záměna snu a činu

Takovou skutečnou moc však podle Baudelaira opojení nemá, a to hlavně proto, že je nezasloužené, neodpracované vlastním úsilím. Opojený tak místo toho, aby stoupal ke hvězdám, zaměňuje skutečnost za fantastické kulisy. Chce být andělem, ale zůstává zvířetem s přebujelou touhou po nekonečnu. Namísto toho, aby stupňoval své bytí až k duchovnímu osvícení, jak se domnívá, oddává se jen představě vlastní výjimečnosti a nechává rozpustit rozum i vůli v kousku hašiše. Pod vlivem zveličených vjemů a pocitů se jeho svobodná inteligence stává otrokyní a jeho soudnost vrakem vydaným na pospas proudům. Místo toho, aby se na základně vlastního úsilí stal doopravdy výjimečným a něco dokázal, nahrazuje činy sněním a na místo reálné osoby staví oslnivý ideál.

Zesilování a zeslabování tak má u Baudelaira dvojí smysl. Během opojení je umocněna celá psychika. Toto umocnění vede k zesílení falešného pocitu vlastní výjimečnosti a k přesvědčení o bezcennosti normálního života. Zeslabování se týká ochabnutí účinků a vyhasínání v závěrečné fázi opojení, ale také oslabení vůle a soudnosti. Náruživému poživači se svět bez drogy jeví jako omezený a těžko snesitelný, chybí mu ona živost a hloubka, kterou zná. Tím se však zeslabuje jeho pouto k běžné prožívané skutečnosti i k vlastní osobě, jež se po odeznění účinků jeví jako nedostatečné.

Svým varováním před nadlidskou mocí opojení nás nabádá především k tomu, abychom nebrali „umělé ráje“ jako cíl, nýbrž abychom je chápali jako nebezpečný prostředek odhalující věci jinak nepřístupné. Při takovém odhalování bychom si však měli být podle Baudelaira vědomi toho, že ten, „kdo se bude uchylovat k droze pro myšlenky, nedokáže za chvíli myslet bez drogy“


Dále by vás mohlo zajímat…
PSYCHONAUTICKÁ KNIHOVNA 1: UMĚLÉ RÁJE

23.10.2013
Spojené státy americké zasáhla první vlna migrace za konopnou medicínou

PSYCHONAUTICKÁ KNIHOVNA 1: UMĚLÉ RÁJE

15.9.2011
Legalizace.cz v Cross clubu

PSYCHONAUTICKÁ KNIHOVNA 1: UMĚLÉ RÁJE

18.1.2014
Mr. Nice: Příběh drogového krále

PSYCHONAUTICKÁ KNIHOVNA 1: UMĚLÉ RÁJE

11.4.2011
Nový web magazínu Legalizace


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2020 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu