01

Dan Bárta: Já hulím strašně málo, mně už to nedělá dobře

Dana Bártu snad nemá cenu příliš představovat. Pokud by se však někdo nechytal, Dan se stal devětkrát nejlepším zpěvákem ČR, působí ve třech hudebních tělesech – Illustratosphere, Robert Balzar Trio a J.A.R. – a v dalších kapelách hostuje, například v Monkey Business. Znát ho můžete také z muzikálů Jesus Christ Superstar či Evita, malé role měl i ve filmech. Mezi jeho vášně patří fotografování vážek. Danovi je čtyřicet let a má dceru Elišku.

Dan Bárta: Já hulím strašně málo, mně už to nedělá dobře

Jak se vede, Dane?
Jde to…

Díval jsem se, že to máš teďka hodně našlapaný…
No ten podzim bude dost hustej… Musíme dodělat desku s Triem, musíme dodělat desku s J.A.R., hrajeme šňůru na Slovensku s Illustratospherou a máme tam i pár kšeftů s J.A.R.. Potom na Slovensku poslední čtyři koncerty Jesus Christ Superstar, než udělají tu novou inscenaci v Karlíně. Následně máme šňůru s J.A.R. a v prosinci turné s Triem.

Tak to je brutální…
No, to je podzim, to je tak vždycky, to je peak of season (pozn. red. vrchol sezóny).

A měl jsi aspoň nějakou dovolenou, nějakej volnej čas od muziky?
Měl jsem nucenou dovolenou, protože jsem si udělal zánět hlasivek s výronem, takže jsem musel asi čtyři kšefty odříct. Ne že bych se úplně flákal, ale měl jsem hlasový klid. Ale že by to na mým obecným klidu něco přidalo, to ne.

Jak vypadá takový hlasový klid?
Prostě nezpívám, snažím se nemluvit. Nezpívám a léčím se.

Co jsi na to používal?
Kortikoidy, dvě kůry, antibiotika, Escin a další věci. (Potáhl z cigarety.)

A co cigára a hlas?
Já moc nehulím. Když už je fakt velkej zápřah, jako že hrajeme nebo že máme přejezd nebo je šňůra a do toho hospoda a todle, tak to je maximálně dvacka denně. A když jsem doma nebo ve zkušce, tak je to deset a méně… No nekuřáctví to není, ale není to běs.

A co trávu, trávu hulíš?
Strašně málo… Mně to nedělá dobře, už. Já už jsem si svoje odhulil, dejme tomu od dvaadvaceti do pětadvaceti, ne denně, ale často, vlastně kdykoliv se naskytla příležitost. Ale potom to u mě došlo k tomu jako u většiny lidí, že jsem byl paranoidní, neschopnej, vystíhovanej. A měl jsem výčitky svědomí hrozný a byl jsem takovej uzavřenej, furt se člověk vracel ke starejm věcem nevyřešenejm, a tak jsem se na to radši vysral. Jak říká Klempa, zaostalo to, nefunguje to…

A co jiný věci, nic?
Teďko?

No…
Teď ne, já si dám občas panáka, trávu jsem měl naposled asi před měsícem, ale fakt jako prda, jenom tak prd, vlastně jsem ani nebyl zhulenej, jen jsem se trošku povolil. No a pak jsem hulil asi před měsícem a půl a to bylo dost destruktivní, že jsem zas zalez a všechno mi přišlo dementní. Mě na tom už dneska nebaví to, jak mi ten svět vlastně zprůsvitní. Jako že rozumím interakcím lidí, že fakt rozeznávám, kdy se někdo stydí nebo kdy někdo na někoho hraje nějakou jinou hru, že se dostanu najednou do přírody do tý míry, že lidi vnímám jako bytosti, který fungujou na základě velmi sofistikovanejch pudů. Přijde mi, že se pak strašně projevujou ty nuance v submisivitách a dominancích, v takovejch těch drobnejch manipulacích a slabostech, a tak dál. Vlastně nemám úplně dojem, že by to někoho vážně uvolňovalo, a mě to uvolňuje jen s lidma, který mě hrozně dobře znaj a který já hrozně dobře znám. Strašně málo kdy se mi stane, třeba po dobrým hraní, a to je tak dvakrát třikrát ročně, že si dám tři panáky, mám čas, dám si práska, dva a kopne mě to někam, že jsem si jako jistej, že můžu mluvit o věcech, který mě bavjej, a přitom nemám stíhu, že jsem patetickej, že můžu vyprávět historky a nemám stíhu, že jsem bezpointní. A vlastně mě bavjej lidi, když jsou uvolněný a otevřený a když nemá nikdo přede mnou zbytečnej respekt a kdy je sranda na základě toho, že ty lidi jsou úplně rozpoznatelný a nikdo nedělá nikomu takový ty psychologický nepříjemnosti… A že by se mi do těchto stavů amatérské psychologie chtělo dostávat 24 hodin denně, tak to rozhodně ne.

Tys říkal, že teď už ne, ale dřív jsi měl zkušenosti s jinýma drogami.
Tak já jsem bral pervitin nějakej čas, asi tři a půl roku, předtím takovej kokainovej rozjezd dejme tomu a trávu. Plus takový jednorázovky jako dvakrát třikrát trip a jednou nějaký tamto, extošku jednu nebo dvě a tak. Ale v podstatě se na tom nedalo stavět. Ze všech halucinogenních věcí jsem moc vodlít a ty extošky, jako v tu chvíli to bylo výborný, ale druhej den jsem měl tak strašný dojezdy a byl jsem tak strašně vyprahlej, že ten stav byl fakt destruktivní...

Myslíš to tak, že jsi byl úplně bez endorfínů a nic tě nebavilo?
No nebavilo, ale já jsem se tak strašně nenáviděl a sral a celej svět mi přišel tak smutnej, přesně o tolik, o kolik mi před tím přišel veselej. Takže jsem to vždycky tak jako zprubnul a jak jsem se z toho dostal, tak říkám never more. To je zbytečný. Fakt jako na to nemám čas. No a to péčko vydrželo, protože to je takovej výkonnostní speed, ale v okamžiku, kdy jsem zjistil, že mi to tu hlavu vyjebává, což je vždycky asi rok potom, co ti to hlavu vyjebávat začne, tak jsem s tím ještě pár měsíců bojoval a pak jsem se na to vyto…

A jako měl jsi stihy a podobně?
No jasně.

Ale to je hrozná sračka…
Tak víš co…

A používal jsi to na práci a tak?
Ono to jako svoje věci normálně udělá. Člověk může sám sebe i prokouknout, v určitejch fázích zjistit víc, kdo je. Můžeš se srovnat se svýma dětskýma složitostma a nějakýma komplikovanějšíma osobnostníma rysama, ale prostě to je moje zkušenost. Plus deset let, kterých se mě to netýká, a plus jsem o tom mluvil a přemejšlel už tolikrát, že si to klidně můžu tak jako idealizovat ve snaze to nějakým způsobem zestručnit. Ale rozhodně bych se nechtěl na tyto věci ptát svýho bezprostředního okolí, kdy je člověk napálenej imrvere, to je jako na hovno, že jo…
Znám spoustu lidí, který to úplně vyřídilo. Jsou lidi, kterým to rozjelo do tý doby udržitelný hladiny různejch poruch typu maniodepresivních psychóz nebo schizofrenii. A nebo jim to tu osobnost změnilo tak, že se z nich staly takový ty duchovní bytosti, který odlítly tak daleko, ze už s nima nenacházím společnou řeč, a že to je škoda. A některejm stačilo vopravdu málo. Taky vídám lidi, který se na to nevykašlali a vykašlat se na to nedokážou. Vlastně mě to znejisťuje a je to do jisté míry traumatickej pocit. A tak jsem rád, že jsem z toho vyklouz, ale jako úplně. Ve vztahu k sobě je to období, který asi nebylo jenom takový, že by mi něco vzalo, ale nemyslím si, že by jakákoliv droga včetně trávy byla v rámci dlouhodobýho užívání ve smyslu cíle nějakým způsobem přínosná, jak pro toho člověka, kterej se tím zabejvá, tak pro lidi kolem něj. Takovejch případů je minimum, kterým je to jako šumák. A hlavně musíš mít prachy. V okamžiku kdy frčíš a nemáš peníze…
Třeba ta měkkost trávy nespočívá v tom, že by byla slabá, jen v tom, že se dá hulit hodně dlouho, než si na to člověk zvykne. Měkká je teda v té návykovosti, ale ne že by byla slabá.

A jak se ty díváš na legalizaci?
Já si myslím, přes to přes všechno, co jsem tady řekl, že je to směr, kterým by se společnost měla dát. Protože veškerý studie, který se tím zabejvaj – neznám jedinou, která by na základě tvrdejch statistickejch dat nebo nějakejch zkušeností prokázala výhodnost represivního modelu před tím tolerantním.

Taková není…
Protože zaprvé to leze strašně do peněz těm organizacím, který se rozhodnou potlačovat to, co je  lidstvu a nejenom jemu přirozený jako součást kultury, jako její okrajovej žánr. Všechny kultury s tím mají zkušenosti – s intoxikacema různého typu – a některý ty intoxikace jsou legalizovaný, jako například chlast, kofein, nikotin a guarana a co já vím. A pak jsou ilegální, ať je to THC a tatatata, amfetaminy a todlencto todle… A když to srovnáš s jinejma kulturama, který byly dřív, nebo jsou teď, ale na jinejch místech, tam je ta legalizace jiného typu – tam se smí hulit, a nesmí se chlastat, takže je to taková kulturní svévole, co si kdo zakáže. A obecně, těch jedinců, který selžou a stanou se otroky téhle vášně, je malý procento a není jich nikdy tolik, aby ta společnost byla nefunkční. Takže já si myslím, že model, jako je holandskej, dává lidem širší prostor působnosti. Dává možnost lidem, který jsou schopni o tom mluvit a sdílet informace, a nedává prostor lidem, který profitujou z ilegality té látky a vydělávají na tom nekřesťanský peníze, díky kterejm jsou pak mnohem silnější. A mnohdy to vyvolává otevřenej násilnej konflikt v rámci nějakejch subkultur, viz třeba Mexiko nebo Kolumbie…

Změníme téma z drog na hudbu… Ty provozuješ tři hudební tělesa – kolik songů musíš držet v hlavě? Těch melodií, textů, vždyť toho jsou hrozný mraky…
Hm… Tak osmdesát? Sto? To máš dvacet s Illustratospherou, dvacet s Triem, dvacet s J.A.R. plus dvacet bokem a nějaký jiný standardy. Jestli bude nová deska s Triem a nová s J.A.R., tak to je dalších dvacet, i když dvacet postupně vypadne… Ale ten setlist je dvacet písniček na kapelu, plus když hraju s Jardou Frídlem, tak hrajem nějaký jiný standardy, nebo s TapTap… A ještě s Monkey Business, takže asi osmdesát věcí.

Stává se ti, že se někdy nechytneš?
Občas… Třeba Jesus Christ Superstar, to znám vlastně furt nazpaměť, jako občas se stane, že mně ta forma dojde na poslední chvíli, že se člověk zapne jak autopilot a normálně spolíhám, že ta mysl vjede do tý vyjetý koleje sama od sebe, většinou v textech. Když vlastně dávám pozor na to, co zrovna dělám, tak nevím, co bude následovat. A občas jsou tam takový ty mentální dvojčáry a když jsem jako úplně soustředěnej a mám tu věc v sobě, tak vlastně to, co dělám, už mě jakoby nezajímá, protože jsem na to myslel těsně před tím, než jsem to udělal. Tím pádem je tam takovej proud a já jsem trošku napřed a nemám takovou tu reflexi, která to blokuje.
A to když mám blbej zvuk a špatně se mi zpívá a nejde mi to, tak mě ta reflexe zablokuje tak, že kupím chybu na chybu a je to k nepřežití, ale zaplaťpánbu to není tak často.

Utkvěl ti v paměti nějakej letošní koncert? Vím, že jsi hrál na jaře s Bobby McFerrinem.
Pamatuju si všechny tři. Nevím teda, co jsem s Bobbym hrál, protože to byla improvizace, ale pamatuju si všechny tři. V obecňáku jsme hráli na swingový tři, v Pakulu jsme hráli na rovný čtyři a v Ostravě jsme hráli nějaké swingy čtyři, trošku svižnější tempo, ale jinak jako nevím. Myslím, že nejvíc se mi líbil Pakul, ale všechno bylo dobrý.

A jak to vidíš do budoucna, bude se vyvíjet nějak tvoje hudba?

Já nevím… Je mi to jedno. Co jsme udělali teďka s Triem, písničku od Led Zeppelin No quarter, trošku jsme to zkrátili a zrychlili – ta rovina interpretování mě baví, protože je to objevování cizích věcí a člověk nemusí skládat, takže je tam o jeden balík studů míň. Nejde jenom o to to zahrát, ale uhníst to, aby to bylo splavný, jak říká Roman Holý. A co se týče J.A.R., tak tam jsou ty písničky jenom jakoby nakoplý, je tam jenom ta základní atmosféra a tempo a tvrdost a pár nějakejch textů a melodií. Ještě to nemá úplnej ksicht, protože Filip se ještě nevyjadřoval dechově, Míra se nevyjadřoval kytarově. Jakože Roza má hotový základy a na ty jsou nazpívaný nějaký moje melodie, nějaký Romanovy melodie. Texty jsou všechny hotový, i rap, ale je to ve stádiu takovýho demáče, kterej se dorazí do finální podoby koncem září, začátkem října. J.A.R. pracuje takovým způsobem, že se to dělá všechno jakoby průběžně, za chodu, že se domíchávaj a domíchávaj zvuky, a pak se dodělá jenom finální podoba a je to.

Chtěl jsem se tě zeptat, umotal jsem pro tebe brčko, dáš si?
Ne nedám, díky…

Dočetl jsem se, že jsi otec. Jak ti to svědčí?
Mě to docela baví.

A zvládáš to nějak časově, jsi skoro pořád pryč, ne?
Ale jo. Respektive jedna z kapel je dcera Eliška. V listopadu jí bude pět. Tak když jsem doma, tak se věnuju Elišce.

Chystáte jí bratříčka nebo sestřičku?
To je soukromý.

No a jaký máš plány do budoucna?
No do budoucna, vole – já hlavně musím dodělat, co mám rozdělaný, a pak možná bude nějaký budoucno… Budoucno je to, že se musí dorazit J.A.R. a pak Trio. A s těma se to řeší tak, že se sejdem ve zkušebně a tam tu věc rozebíráme a hrajeme ji. Nahrajem to ve studiu, a pak se to celý rozdělá na stole a budou se hledat ty zvuky a postupně dolaďovat.
A pak máme rozdělanou knížku vážek z Bornea. Já dávám dohromady grafiku, skeny a podobně. A pak mě čekají ty koncerty. A když to bude všechno hotový v březnu, tak to bude bezvadný. A to zas začnu dělat něco jinýho, ale zatím nevím co.

Bude něco z toho totální pecka?
Já myslím, že to Trio bude dobrá deska. Jsou to všechno cover verze, což jsem nikdy předtím nedělal, jsou to všechno věci, který jsem si zapamatoval a který mě ovlivnily. Jsou to songy, který jsem si pouštěl těch čtyřicet let, co žiju, pořád dokola. Protože jsem buď v tom něco hledal, nebo jsem tomu nerozuměl a nemohl jsem na to přijít, nebo to na mě zaútočilo takovým způsobem, že jsem se toho nemohl zbavit. Těch písniček je tam třináct od třinácti různejch lidí a žánrově jsou rozdílný.
Když jsem poslouchal J.A.R., tak jsou tam tři čtyři věci, který jsou fakt masakr, který mě bavjej…
No respektive udělám maximum proto, abych si myslel, že to nebylo zbytečný, že to řemeslo muzikantský a ta hodnota umělecká nebude nízká.

Máš nějaký oblíbený song, který se ti dobře zpívá, na který se těšíš?
Vemu to vod J.A.R.. Začni za tmy, skvělá věc, na to se těším. Potomek Prahy, to je vlastně pro mě vrchol koncertu, protože to je fakt masakr, když se to povede. Tyhle dvě věci mám úplně nejradši. Z Illustratosphery Malé Olala, když se povede, je úplně skvělý. Za poryvu, výborná věc, kterou rád hraju, Planetám a Dech. S Triem mám rád standardy Killing time, Some day in my life, Sinatru a Last chance lost od Joni Mitchell. Nejsou to věci ani nijak strašlivě náročný – jsou náročný na přednes, a to mám radši než technickou složitost. Když to kapela chytí a celý to drží, tak já tam nemám místa, o kterejch musím předem přemejšlet, že musí mít průpravu. Tak musím bejt fakt jenom soustředěnej a pak se povede ta atmosféra a ta věc se celá jako by rozletí a zahraje.

Co posloucháš jiného?
Nic, teď neposlouchám nic. Před čtrnácti dny jsem si pustil Pata Methenyho, Speaking of now. A ještě Amy Winehouse, Love is a loosing game. Tu jsem si pustil šestkrát za sebou. Tam zpívá fakt krásně…

…fotograf: „To je fakt šleha…“

Je někdo, s kým bys si chtěl zahrát?
Já bych si chtěl zahrát vlastně s každým. Ve smyslu stát s někým na pódiu, aby seděla ta hudba, abych to já věděl, aby on to věděl, abychom věděli, co děláme, tak to bych chtěl s každým. A pojmenovat to, že bych si chtěl zahrát s Marcem Johnsonem nebo s Methenym – jednak jsou to takoví sekáči, že bych se asi bál a styděl, a na druhou stranu tu ambici ani nemám, protože by se to mohlo taky nestát. A já nevím, jak oni na tom jsou. Nebo jak vysoko oni jsou. Těch málo zkušeností, co mám, kdy jsem hrál s lidma velkejch jmen, teď myslím v rámci cechu a řemesla, ne v rámci slávy a těchhle pytlovin, když vemu Hirama Bullocka, Bobby McFerrina a Glena Hughese, tak jsem si zahrál se všema třema, a fakt jako že zahrál. Že jsme normálně hráli a dělali jsme hudbu a věděli jsme to, a to je super. A když jsem si zahrál s Little Dragon, s tou zpěvačkou z Koop, tak to jsme si na koncertě moc nezahráli, ale na zkoušce ano. Taky takovou pěknou věc, a já jsem ji ani neznal, jen jsem si šel někam zahrát. Tak do týhle míry si chci zahrát jako host Richarda Müllera, chci hrát s Triem. A chci si zahrát s Monkey Business, když s nima lezu na stage, protože když si s nima zahraju, tak je mi mnohem líp, než když si s nima nezahraju.

Z českých interpretů tě něco zaujalo? Co třeba Baumaxa?
Xavier je v pohodě, já ten jeho svět mám rád. To je taková hudba, hudba nevím… Já mám do jisté míry pro písničkáře slabost, protože co oni nemají do formy, to dohání obsahem. Protože ve formě není kovanej nikdo, tak ten obsah má nosnost. To znamená, že ten, kdo odpustí nějakou notu spadnutou pod stůl, jede na jiné vlně. Pak to není nějaká plytkóza. Takže Xavier je v pohodě. I když je takovej živel.

V jakým smyslu živel?
No že je prostě prdlej, je hektik, prostě si na něj člověk musí zvyknout. Ale to ty lidi chtěj, jinak by tam nešli, oni chtěj vidět takovýho psychouše.

Pracuješ na svým zpívání ještě?
Teď už moc ne. Sice jsem si říkal, že bych měl nějak upgradovat svou techniku a měl se učit, ale já vlastně nevím co. Když jsem se začal učit předtím u profesora Klezly, tak jsem věděl, co chci. Že jsem chtěl, abych víc ladil, abych uměl zpívat jemně, abych se nedřel, aby ten hlas měl hezčí barvu a nebyl takovej vytlemenej, aby to nebylo takový to lllléééé, že člověk jenom otevře hubu a prudce vydechne… A dělali jsme na tom s přestávkama sedm roků. A je to tak, že já jsem pak zjistil, že při zpívání používám moc ty pomůcky, a tak jsem přestal, abych se zas vyzpíval po svým.
Ale jsou věci, který člověku uletí hned, jako legáta nebo dikce, barva. To všecko souvisí se vším, když máš blbou výslovnost, tak ti nestačí dech, když nedejcháš do rytmu, tak neladíš, když neladíš, jsi z rytmu, když ti to neladí, tak se nesnášíš poslouchat a nemáš z toho radost, když nemáš radost, tak ti to nezní, a tak furt dokolečka.

Jak se ti to zdá, když se slyšíš? Líbí se ti, jak zpíváš?
Mě to baví, když zpívám. Když se slyším, tak mě to vlastně sere furt, furt jsem napřed, furt jsem pod tónem, furt mám zbytečný manýry, furt nenesu ten příběh, furt jsem reflektivní, furt, furt, furt. Ale netvrdím, že bych někdy řek, že stojím za hovno a šel se tady za roh zastřelit, to je jenom, že jsem si vědom svých rezerv. Někdy je to fajn, někdy to vydržím a někdy mě to baví. Občas mě to nebaví a někdy mě to úplně deprimuje. Povětšinou když slyším nějakou svou věc, tak pozorně poslouchám a analyzuju to. Někdy ale sedíme na baru a zahrajou nějakou pecku a já řeknu, to jsme kurva odvedli kus dobrý práce, tehdy…

Uvědomuješ si fakt, že jsi slavnej?
Ne. Není to tak vážný.

Nezastavujou tě lidi jako „jé hele to je Dan Bárta“?
Máš dvě možnosti, jak se tomu bránit. Buďto se zavřít, nebo se na to vysrat. Když se na to vymajzneš a normálně chodíš po ulici, normálně jezdíš tramvají a normálně žiješ ten život, protože můj cíl není mít hrad sto kilometrů za Prahou a vlastní vrtulník, tak v tu chvíli je to šumák. Tu a tam se někdo zachichtá, tu a tam se tak jako zmateně vztáhne, že se chce vyfotit. Tu a tam někdo normálně prohlásí, že má rád naši práci. Občas se mi stane, a přijde mi to srandovní, že chlápci, který telefonujou a jsou fakt busy, mě zdraví na ulici jako nějakýho kámoše, na kterýho nemají čas. To je hodně legrační scénka. Jinak já to nežiju, mně to spíš překáží. Protože já se od lidí potřebuju něco dozvědět, jako o nich a tím pádem i o sobě, když je někde nějakej debatčák. Takže když ke mně někdo přistupuje s přehnaným respektem nebo s určitým typem servility nebo takovým typem hodně velký nejistoty, že střídá takový to uklouzávání a výpady, že se neumí vyrovnat s tou pseudohierarchií… V těchhle případech je to na obtíž. Já jsem dost rovnostářskej člověk. Já spíš přemejšlím o svý práci, jestli ta práce, kterou jsem odved, jestli to k něčemu je a bude to mít nějakou váhu, jestli to někomu něco dá a jestli se to udrží dýl než já jako bytost, tak to mě zajímá. Ale jakmile na takový myšlenky dojde, tak mě to rozechvívá a já se je snažím zaplašit. Že mě to strká do nějaký zneuznanosti a hořkosti… Mnohem radši mám, když se na tu práci můžu spolehnout a mít pocit, že je mi to stejně všechno jedno. Že nakonec důležitá je ta rána, ta nota v ten danej okamžik… A to, jak to potom dopadne, je skvělý, když to má odezvu a dopadne to dobře, když za to dostanu peníze, abych se nemusel pincat jako blbec a nebyl demotivovanej tím, že to nikoho nezajímá. To musí být hrozný.

Dane, díky za rozhovor a přeju hodně štěstí.
Díky, vám taky.


Dále by vás mohlo zajímat…
Dan Bárta: Já hulím strašně málo, mně už to nedělá dobře

26.1.2015
Konec growshopů v Čechách?

Dan Bárta: Já hulím strašně málo, mně už to nedělá dobře

24.3.2015
Tip na knihu: Pití - Intimní vztah žen k alkoholu

Dan Bárta: Já hulím strašně málo, mně už to nedělá dobře

12.8.2015
Tajnosti Severní Koreje aneb Brea-KIM Bad

Dan Bárta: Já hulím strašně málo, mně už to nedělá dobře

29.10.2016
Deset let neúspěšné války proti drogám v Mexiku


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2018 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu